Miluj bližního svého jako sám sebe. Památná věta, která silně rezonuje v útrobách evropské civilizace a která čelila za dlouhá staletí mnohým otázkám. V té nejstarší se ještě samotného Ježíše ptáme Kdo je náš bližní? Za následující dva tisíce let jsme vymysleli bezpočet dalších otazníků k tomu, co bylo hlasitě řečeno. Přitom jsme zapomněli na jeden velký otazník k tomu, co bylo tiše předpokládáno.
Citované přikázání totiž dává smysl pouze za předpokladu, že se sami máme rádi. Není ale vůbec jasné, o co bychom měli opřít automatickou přítomnost sebelásky. V Bibli je spousta odkazů a výzev, abychom milovali všechny kolem sebe, podobně jako nás všechny miluje Bůh. Nikde se ovšem nedočteme, jak moc Bůh miluje sám sebe, aby založil archetyp lidské sebelásky. Na sebelásku se v Písmu tak nějak zapomnělo, snad proto, že byla považována za evidentní. Proti evidenci sebelásky však opakovaně svědčí každodenní realita.
Mnoho z nás trpí různými frustracemi, deprivacemi a traumaty z dětství či pozdějšího období života. Uvedené šrámy pak zakládají některou z forem pocitu vlastní méněcennosti. Konečně člověk, který sám sebe nenávidí, dnes rozhodně není výjimkou. Silně přitom pochybuji, že to někdy, nebo někde, bylo jiné. Člověk buď není sebeláskou nadán, nebo je docela snadné tohle nadání vykořenit.
Ve světle těchto reálií si s Miluj bližního svého jako sám sebe nevystačíme. Abychom předešli kontraproduktivním výsledkům a zajistili zdroje lásky k bližním, potřebujeme ještě jeden, hlubší apel. Miluj sám sebe.
Teprve člověk, který dokáže sám sebe milovat, najde dostatek lásky i pro své okolí. Od toho se odpíchněme a až budeme mít z čeho čerpat, napojíme i ty, kteří vlastní zdroje zatím nenašli. Ve volných chvílích si pak můžeme klást druhořadé otázky, jako první třeba tu o významu slova bližní.
Pokračování Miluj sám sebe podruhé
