Miluj sám sebe jsme už objevili. Teď se logicky ozývá otázka Jak na to? Odpověď na ni není jednoduchá, ovšem podobně jako v případě lásky k bližnímu máme po ruce jednu šikovnou pomůcku. Bezpodmínečnost.
K bezpodmínečné lásce nás vyzval Ježíš už před dvěma tisíci let. Dokonce šel tak daleko, že požadoval, abychom milovali i své nepřátele. Nemusíme s ním souhlasit, nicméně požadavek bezpodmínečné lásky nás stejně dostihne. Narazíme na něj nejpozději u vlastních dětí, zpravidla se s ním ale potkáváme už během budování partnerského vztahu, konečně v opačném garde s ním máme zkušenost ještě z dětských let.
Pokud jste na bezpodmínečnou lásku od rodičů či jiných lidí zvyklí, dost možná tu marníte čas s mými výklady. V takovém případě je totiž velmi pravděpodobné, že sami sebe milujete a pohybujete se ve sféře rozdávání lásky bližním, ať už si je definujete jakkoliv. Někteří z nás ovšem bezpodmínečnou lásku buď vůbec nezažili, nebo přišli o její plody v následných těžkých chvílích.
Možná jste měli štěstí na své nejbližší, kteří vás velmi milovali a dávali to najevo, potom ale přišla série životních karambolů, po nichž nastoupil pocit, že jste budižkničemu. Možná jste na rodiče a další lidi v životě štěstí neměli a slýcháte o tom, jak jste k ničemu a nikdy z vás nic nebude, už od útlého dětství. V obou případech čelíte vnějšímu i vnitřnímu zklamání, ne-li přímo znechucení, a přežívání uprostřed těchto pocitů vás vyčerpává natolik, že na lásku ke komukoliv nemáte ani pomyšlení.
Jak z toho ven? Pohřbít dokonalého člověka. Kamenný náhrobek k tomu ani nepotřebujeme, postačí ho pohřbít tam, kde celou dobu žil – v naší mysli.
Každý člověk seká v životě chyby, naráží občas do zdi, nebo se žene přímo do průseru. Zažíváme mnohá zklamání a různé bolesti. Tady si je přivodíme sami, tam za ně ani tolik nemůžeme, každopádně tu s námi jsou. Často také ublížíme jiným lidem včetně svých nejbližších, kterým bychom nikdy ublížit nechtěli. Z pochopitelných důvodů se veškerým přešlapům snažíme vyhnout, ale z ještě pochopitelnějších důvodů se nám to nikdy nemůže úplně podařit. Jsme totiž lidé a takový je lidský život.
Dejme konečně vale všem báchorkám o dokonalých lidech tam někde, které si zhrzeně pěstujeme a kterých umějí tak šikovně využít mnozí političtí vůdci. Jsme lidi a děláme krpy, bez výjimky. Pokud u někoho vidíme, že se mu daří pořád skvěle a že všechno zmákne, přichází v úvahu pouze dvě možnosti, které spolu úzce souvisejí. Buď se blbě díváme, nebo dotyčný obelhává – nás i sebe. Přijměme se takoví, jací jsme, se všemi nedostatečnostmi a minulými i budoucími omyly. Tam propuká láska k sobě samému, či návrat k ní.
S milováním nepřátel začněme každý sám v sobě. Naučme se milovat sami sebe i ve chvílích, kdy bychom se raději neviděli. Tady propuká bezpodmínečná láska, kterou potom můžeme předávat svým dětem nebo komukoliv jinému.
