Nahota je jedno z nejstarších témat lidské existence. Už samotný náš pád z rajské zahrady se nese ve znamení zvědomělé nahoty. V dnešní době, kdy nahota zaplnila celosvětově rozšířenou síť, se stala doslova každodenním chlebem a všudypřítomným fenoménem. Odvěkým souputníkem té lákavější, tělesné nahoty, o které nejčastěji mluvíme, je určitá forma nahoty netělesné – lidská touha vidět nahou skutečnost; poznat realitu samotnou. Zatímco spatřit tělesnou nahotu je dnes asi tak těžké jako přihnout si piva, té netělesné se nám na krámu pozemských slastí nedostává. Stránka s terabajty nahé skutečnosti leží za horizontem Googlu, natožpak jiných vyhledávačů. Přesto se běžně tváříme, jako by nahá skutečnost byla na jeden klik k mání.
Představa, že když použijeme tu správnou optiku, uvidíme skutečnost v celé a původní kráse, sahá v naší kultuře až k Platónovi. Platón viděl, že nahá skutečnost není v žádném z pozemských krámů na skladě, tak ho napadlo, že se potuluje někde mimo naši jeskyni; mimo svět, ve kterém žijeme. Konec konců pokud má být skutečnost nezávislá na našem voyerství, dává to smysl. K čemu ale snivý přelud? K čemu spanilé křivky, které nemůžeme nikdy spatřit? Platón si věděl rady. S nahou skutečností se setkáváme před narozením, případně po smrti, a během života na ni pak můžeme vzpomínat. Jak ovšem denně vidno – a v antických dobách tomu nebylo jinak – naše vzpomínky na plavou děvu reality se velice různí, tak říkajíc člověk od člověka. Která vzpomínka je tedy ta správná? I tu si Platón věděl rady. Nejlépe uděláme, když se začneme orientovat podle vzpomínek filosofů, protože ti se o nahou skutečnost profesně zajímají. Filosof, jakožto specialista na děvu reality, nám nejlépe řekne, jak to s tou poběhlicí tančící kdesi za branami našeho světa skutečně je (v Platónově podání ani tak netančí, jako spíš sedí na zadku, tím si ovšem nebudeme kazit pěkné eufemismy o tančících děvách).
Tak jeden z největších evropských filosofů všech dob stvořil bájnou bytost filosofa, který nejlépe ví, jak to v životě porychtovat. Ponechme teď stranou do jaké míry šlo při volbě filosofa o egocentrický projekt a do jaké míry o oprávněný výběr v době, kdy byl filosof často vzdělancem znalým mnoha oborů. Nejde zde totiž o filosofa, ale o tvorbu bájné bytosti, bez které se při honbě za nahou skutečností neobejdeme. Pokaždé, kdy budeme hledat skutečnost mimo náš svět, narazíme na potřebu najít někoho, kdo vidí za jeho hranice; někoho, kdo má jakési nadpřirozené schopnosti. Bez ohledu na to, kde nakonec bájnou bytost objevíme, ve chvíli, kdy v její schopnost vidět dál uvěříme, samo toto výjimečné nadání jí poskytne značnou autoritu. Bájná bytost nadaná silnou autoritou má pak ty nejlepší předpoklady zatáhnout nás, kam se jí jenom zlíbí. Samozřejmě to všechno dělá pro naše dobro, které je ovšem nakoukané na onom světě – patrně proto si ho my slepci nedokážeme zařídit sami.
Člověk je veskrze krásná bytost, ale na každém kroku naráží na limity vlastních schopností. Z té pomíjivé jeskyně, ve které žijeme, nevidíme ven, a pokud nám někdo tvrdí, že on teda vidí a rád poví, mějme se před ním obzvlášť na pozoru. Je-li tam někde venku nahá skutečnost, pro nás zůstane vždy alespoň částečně zahalená. Možná se stydí, možná jí jenom nedokážeme rozepnout podprdu, možná je to slovo, ve kterém žijeme. Nechme si zajít chuť, skutečnost prostě nikdy neuvidíme nahou a ten, kdo nám estetický zážitek z říše Bohů slibuje, bude nejspíš šarlatán. Skutečnost všude nosí naše šaty a my věru nejsme akurátní krejčí. Naopak býváme ten typ, který se snaží za každou cenu prodat své šaty a vlastní střihy považuje za všeobecnou módu. Mysleme na to, až budeme zase jednou něco prohlašovat za skutečné, neřku-li objektivní. Mysleme na to, až příště někomu uvěříme, že vidí dál, a tak dokáže zařídit, abychom nestrádali.
