Před pár měsíci jsem psal pro jednu příležitost dvě stě slov na téma „Může být umělcem každý?“. Nakonec z toho nic nebylo, ale říkám si, že je to vlastně takové pěkné přání dnešním oslavencům. Všechno nejlepší všem dětem – těm malým i těm odrostlým.
Někdy s velkým úsilím hledáme odpověď na otázku, která je celkem prostá. Zdlouhavé a neúspěšné hledání odpovědí totiž často nevychází ani tak ze složitosti otázky samotné jako spíše z našeho nastavení odpovědi složitě hledat. My dospělí už jsme takoví.
Když se zeptáte malého prince, nebo malé princezny, zdali může být umělcem každý, patrně se zarazí. Ne snad proto, že by děti nerozuměly této otázce. Hádám, že jim přijde naprosto zbytečná. Sice musím zavzpomínat, ale řekl bych, že v dětském věku máme celkem jasno o tom, že umělcem může být každý z nás. Přesněji řečeno o tom míváme jasno do doby, kdy nám to někdo dospělý začne rozmlouvat, případně do doby, kdy sami dospějeme. My dospělí už jsme takoví.
Po ruce přitom máme odpovědi na mnohé otázky, které považujeme za komplikované a kontroverzní, jen pochází z oblasti, pro niž jsme si vyvinuli jakousi selektivní slepotu. Když začneme brát vážně dětské názory, možná k vlastnímu překvapení zjistíme, že některé otázky nejsou tak složité. Dobrým rádcem pak nemusí být jen děti, které vodíme do škol(k)y. Naše vnitřní dítě toho má stále hodně na srdci, jen mu začít znovu naslouchat.
Umělcem může být každý. Věděl to šéfkuchař Gusteau z filmu Ratatouille, své nám o tom řekl jeden pilot, který potkal malého prince v poušti, a můžeme to denně slyšet i vidět u vlastních dětí. Jen jim začít lépe naslouchat.
