Když jsme se náhle proměnili z národa trenérů v národ švadlenek, pocítil jsem snad poprvé (samozřejmě od dob posledního hokejového zlata) hrdost na to, že jsem Čech. Mimo hřiště a jiné sportovní plochy se u nás vlastenectví příliš nenosí. Proč tomu tak je? Přestali jsme si vážit sami sebe, nebo je pes zakopaný někde jinde?
Kdo je vlastně vlastenec? Přijde na to, kdy se ptáme. V dobách národního obrození a první republiky byl vlastenec člověk, který se domáhal práva na sebeurčení – nejdříve v oblasti jazyka a kultury, později v oblasti sociální a státní. Tento původní vlastenec chtěl kus vlastního prostoru, na kterém bude nejen žít, ale také o svém životě rozhodovat. Nechtěl být podřízený rakouské vrchnosti, chtěl si určovat svůj osud v rámci svébytného státu. Chtěl se podílet na novém státním projektu, ve kterém se sami rozhodneme, kdo nás povede. Původní vlastenec byl spolutvůrce, který svým podílem přispíval k rozvoji čerstvě narozené demokracie. Nacionalismus v podání takového vlastence měl pozitivní a konstruktivní charakter.
V sousedním Německu ale ve 30. letech minulého století nastoupil jiný vlastenec, který byl do určité míry reakcí na výše popsaného. Vlastenec, který žil ve vlastním národním státě, ale začal se obávat, že mu ho někdo krade pod nosem. Vlastenec, který ze všeho obvinil nepřátele státu, a byl na poplach, že pokud proti nim nezakročí, sežerou národ zaživa. Nepřítel státu mu přitom byl užitečnou proměnnou, která střídala hodnoty podle aktuální potřeby. Tento vlastenec byl obránce, který chránil svůj národ rozbitím všeho, co považoval za jeho ohrožení. Nacionalismus v podání takového vlastence měl negativní a destruktivní charakter.
Angažmá destruktivního nacionalismu, které vyústilo v největší masakr v dějinách lidstva, zdiskreditovalo slovo vlastenec na desítky let dopředu. U nás pak tuto diskreditaci umocnila éra komunistické internacionály, která nahradila národní dělení třídním. Díky této historické zátěži se dnes slovu vlastenec raději obloukem vyhýbáme, tedy pokud nejsme váleční veteráni, nebo neděláme kariéru na pravém okraji spektra. Jistou rehabilitaci vlastenectví však můžeme pozorovat právě v těchto dnech. Když jsme hrdí na to, že jsme Češi, protože dokážeme svépomoci vyrábět a rozdávat kvanta ochranných pomůcek, nebo jinak pomáhat či dobrovolničit, zakoušíme po spoustě let onu pozitivní a konstruktivní verzi nacionalismu.
Destruktivní moment nám tu sice zůstal, ale přesunul se na jinou úroveň. Nacházíme se v módu obrany proti nepříteli, ale tentokrát tím nepřítelem není jiný člověk, ale úplně jiný druh. Vlastně to ani není organismus, je to něco, co nás požírá zevnitř a co chceme vymýtit, abychom ochránili lidstvo. Protože subjektem, který bráníme, už není národ, ale lidský život jako takový, nabízí se pro naše počínání spíše označení destruktivní humanismus. Vedle jiných úkolů dbejme v nadcházejících měsících a letech na to, aby destruktivní humanismus nezačal vedle viru ohrožovat také člověka, případně aby se nepřetavil ve vítězný návrat destruktivních nacionalismů.
