O některých literárních a filmových autorech říkáme, že umějí držet prst na tepu doby. Už delší dobu mám v oblibě jednoho literárního, o kterém by se slušelo říct, že umí držet prst na tepu člověka. Nejsem si jistý, jestli to přišlo už s knihou Mít, nebo být, nebo až se Strachem ze svobody, ale Ericha Fromma považuji za jednoho z těch, kteří dokáží nahmatat naše nejhlubší předivo a potom to srozumitelně a čtivě sdělit. Jedno jeho menší dílko jsem si tuhle přibalil na nečekanou cestu vlakem…
Umění milovat jsem na naší poličce knih po ruce dlouhodobě míjel. Jednak působila natržená vazba nevábně, jednak jsem měl asi pocit, že milovat přece umím – dyť to taky není žádná složitá politika. Toho dne mi na ní ale uvízl pohled, možná to znáte; člověk neví proč, ale ví, že zrovna tato kniha je pro nadcházející cestu ta pravá. Byla.
„Láska je aktivita, nikoliv pasivní afekt; je ‘setrvání v‘, nikoli ‘padání do‘.“ Shrnuje Fromm dnes celkem běžně uznávaný postřeh, že zamilovanost a láska není totéž. Vztah s druhým člověkem nezakládá fall in love, ale stay in love. Není to nějaký samovolný rauš, který tu buď je, nebo ho jdeme hledat jinam. Daleko spíše máme co do činění s dlouhodobým projektem, který něco stojí a občas i bolí. Mám za to, že tento princip platí nejen pro lásku partnerskou, ale pro lásku vůbec, že se tedy projevuje i v oblasti solidarity.
Všechna ta finanční, materiální i lidská pomoc, kterou poskytujeme Ukrajincům, bere dech, ovšem nejen obrazně, ale i doslova. Teď jsme v rauši, úvodní chemie nepřipouští jakoukoliv skepsi, naše solidarita je bezpodmínečná. Tenhle stav jednou opadne, stejně jako prvotní zamilovanost. Začne toho na nás být moc, možná dostaneme pocit, že nás druhá strana jenom využívá, že ten druhý člověk není tím, za koho jsme ho měli. Možná zapadneme do rutiny tam někde probíhající války, tak jako zapadáme do rutiny tam někde skomírajícího vztahu.
Jednou přijde únava a na vrátka našich možností zaklepe pochybnost, jestli ještě můžeme či chceme jít dál, nebo dokonce zda je to pořád ještě naše věc. Jednou přijde sladké volání sirén a my začneme přemýšlet, jestli by nám bez ní nebylo líp. Ta chvíle ukáže, jestli jsme s ní skutečně solidární, nebo jsme si jenom ulétli na obláčku.
Stand With Ukraine má takový náboj jako čerstvé zamilování, brzy ale chemie odezní, nastoupí únava a nejspíš i rozčarování. Nebuďme překvapení, raději pracujme na tom, abychom v kritické chvíli dokázali nasadit Stay With Ukraine a ne utéct kdesi za lepším. Solidarita, podobně jako partnerská láska, není strhující impulz, ale setrvalé působení a soužití, které se mnohdy neobejde bez bolesti a útrap.
