Důvodů je jistě několik, ale já se zaměřím na jeden, který vysoce přesahuje horizont současné pandemie. Tím důvodem je skutečnost, že náš premiér není demokrat, ale solitér autoritativního formátu, který jen uspěl v demokratickém prostředí. Člověk, který nikdy nepochopil, že v dobách klidu neřídí demokracii Šéf, bude těžko lidem vysvětlovat, proč by měli princip šéfování dočasně přijmout v čase krize.
V demokraciích, které procitly ze sna aténské agory, se to má tak, že si zvolíme své zástupce, kteří potom v legislativních orgánech rokují a přijímají zákony. Na ono rokování je přitom kladem přinejmenším stejný důraz jako na následné přijímaní pravidel. Demokracie je řízena na pozadí diskuse mezi námi a zákonodárci a mezi zákonodárci navzájem. Demokracie zakládá svou autoritu na konsensuálním principu, na rozdíl od nedemokratických režimů, které zakládají svou svrchovanost na tu větší, tu menší svévoli jednoho, nebo několika málo jedinců. Proto je stát jako firma už principiálně nedemokratickým požadavkem. A právě to, že náš premiér dlouhodobě pracuje s tímto nedemokratickým požadavkem, má lví podíl na nedůvěře v jeho osobu v době pandemie.
Jsou chvíle, kdy se historicky ukazuje jako žádoucí posunout dočasně konsensuální charakter demokratických zřízení do více autoritativní polohy. Jedná se o okamžiky náhlých a rozsáhlých krizí jako jsou válka nebo pandemie. Během nich je někdy na místě tu časnější ukončení diskuse, tu direktivní rozhodnutí bez dlouhého hledání průniku různých zájmů. Přijde-li s požadavkem dočasného navýšení pravomocí člověk, který se běžně chová jako demokrat, má velkou naději, že lidé jeho kroky pochopí a přijmou – tím spíše, že člověk tohoto ražení je zvyklý na vysvětlování a obhajování svých kroků. Co se ale asi tak stane, když s podobným požadavkem přijde člověk, jenž se dlouhodobě netají svými autoritářskými choutkami? Člověk, který se s vysvětlováním nikdy dvakrát netrápil, protože on přece nařizuje? Přesně to, co se stalo u nás. Spousta lidí začne bít na poplach, že zneužívá pandemii jako záminku, aby nás přetáhl do nedemokratických vod. Jako zesilovač bití do poplašňáků navíc dobře poslouží vlastní historická zkušenost s desítkami let ve svrabu totality, nebo autoritativního režimu.
I s ohledem na výše uvedené, mám pro tuto paniku značné pochopení, ale byl bych rád, kdybychom se teď zhluboka nadechli a přestali míchat hrušky s jabkama. Andrej Babiš je sice latentní autoritář, ale jeho možnosti jsou ve skrze omezené. Horko těžko látá většiny ve sněmovně a senát funguje jako ústavní pojistka, o jejímž zrušení může leda tak snít, když zrovna spí. Ostražitost je jistě nadále na místě, ale pomalu spějeme k tomu, že mu dáme v říjnu páčko. Požadavky, abychom omezili vzájemné kontakty, nosili respirátory a dodržovali další hygienická opatření, přitom mají s Babišovými firemními choutkami pramálo společného.
Dlouho jsem se sám zdráhal manifestovat směrem k pandemii silné stanovisko, ale myslím, že uzrál čas. Lítáme v průseru a debaty o svobodě nad respirátory a návštěvami nejsou na místě. Otazníky, které tam pořád visí, můžeme řešit dál, ale pojďme se na ty tři týdny hecnout a dodržovat maximálně žádaná opatření. Neděláme to přece proto, že nám to vykládá autoritář, ale proto, že to zachrání životy – a to nejenom případným přímým obětem. Celé je to na hlavu, o tom žádná, ale tím spíš jsou už pomalu psychicky v prdeli zdravotníci. Pokud máš ještě aspoň kapku rezerv, pojď jim helpnout; potřebují nás teď stejně tak, jako my je.
