Bylo to v neděli ráno, když mě začala svědit moje dlouho nemytá hlava. No nic, nebudeme si hrát na hrdiny, řekl jsem si a vyrazil do koupelny. Vzal jsem zelený škopek a vyšel ven z terasního okna, kterému u nás nikdo neřekne jinak než dveře.
Otáčím kohoutem kubíkové nádrže a spouštím symfonii praskajícího ledu. O to více mě udivuje, že dešťový chrlič tak hezky tryská. Po úspěšné misi vstupuji zpátky do domu, ale do koupelny je ještě daleko. Je to fakt ledovy, chceš to vyzkoušet? Nastupující generace, ta po meči, se ani nezdržuje s odpovědí a rovnou sundává kalhoty. Pro úspěch pár opakování cviku voda-ručník, pak už je ale potřeba uvolnit pozice. Ta po přeslici se totiž nenechá zahanbit a já říkám Jen houšť!
Po mládežnických předskokanech konečně hlavní program. Hned po vstupní prověrce začínám hlasitě rlapat – řvát a lapat po dechu současně. Holt někdy nás strčí omladina do kapsy, i když zrovna nemá kalhoty. Trochu se vzchopím a pomalu to začíná přicházet. Jehličky po těle. Záblesky drobné bolesti, která krátkodobě lehce ubližuje, aby dlouhodobě těžce pomohla. Úvodní fyzické odmítavé reakce střídá psychické přijetí. Najednou mi to přijde prostě Boží.
Když to celé skončí, nestihne mi to ani být líto, protože si užívám koktejl očištění a osvěžení. Koktejl, po jehož vypití nastupuje opilost, ale jiná než ta, na kterou jsme zvyklí. Tahle opilost za sebou nechává místo hněvu a křivd objetí a dětskou radost místo strachu.
Kdesi jsme nabyli dojmu, že vnitřní usazeniny a špína se vyplachují jinak, než ty vnější. Místo vody nejčastěji nasazujeme alkohol a jiné žíraviny, které krátkodobě lehce pomáhají, aby dlouhodobě těžce ublížily. Vyplachování je beze sporu potřeba a vychlazená tekutina krásně osvěží. Ta nealkoholická verze mi ale najednou přijde mnohem vychytanější. Konečně šetří finanční i lidské zdroje.
