Manipulativní praktiky na nás číhají na každém rohu. S manipulací se setkáváme v rodině, ve škole, v práci i ve veřejném životě. Manipulace přitom nečíhá jenom tam venku, ale také tady uvnitř. Sami často, ať už vědomě, nebo nevědomě, manipulujeme se svým okolím. Manipulaci jsme tiše přijali jako součást našich životů, přestože se jejím prostřednictvím chováme k sobě spíše jako stroje, než jako lidi. Manipulací odosobňujeme lidské subjekty na aktivní i pasivní straně – manipulátor se stává robotem, který jen kalkuluje; manipulovaný člověk pak objektem jeho kalkulací, který má splnit v naplánovaném programu určitou funkci.
Původně jsem chtěl tento blog psát o konkrétních výskytech jedné oblíbené manipulativní praktiky. Text si začal žít svým životem, snad proto, aby mě upozornil, že vypíchnutí manipulativních praktik u vybraného člověka, vede jen ke kolotoči vzájemného obviňování a sebeobhajování a manipulace sama kráčí neohroženě dál. Zatnout tipec bychom přitom neměli odhalovaným manipulátorům, ale manipulaci jako takové. Pokud své útoky proti manipulativním praktikám zaměříme na ostatní lidi, u kterých ony praktiky pozorujeme, cosi v nás si bude pořád tiše mnout ruce. Při rozpoznávání manipulace berme v potaz naši selektivní slepotu – je mnohem větší nebezpečí, že přehlédneme manipulaci vlastní, než manipulaci druhého. Tento poznatek se přitom netýká jen lidských jedinců, ale také lidských skupin – se stejnou přesností, se kterou odhalujeme manipulativní praktiky v táboře oponentů, je přehlížíme v táboře podobně smýšlejících.
Nepodléhejme přitom iluzi, že diskuse o manipulaci spadá do oblasti politiky. Skutečnost, že manipulace nepřichází pouze zvenku, ale číhá také uvnitř, zakoušíme už ve vlastní rodině – tím jak jednáme s ženou/mužem a se svými dětmi. Čeština nám navíc nalíčila pěknou past, která dodnes umí dobře sklapnout. Ve společnosti jsou přítomni ti muži podobně jako ti lidé a ty ženy, ty děti podobně jako ty věci. Tato jazyková symbolika patriarchátu ovšem nevysvobozuje z kruhu manipulátorů ženy a děti. Ženy a děti manipulují také a u dětí vyvstávají palčivé otázky pro nás dospělé: Do jaké míry to od nás odkoukaly a jestli je výuka v oboru manipulace s lidmi žádoucí?
Nevylučuji, že v tom má prsty i lidská přirozenost, ale myslím, že manipulaci s lidmi se učí děti hlavně nápodobou, podobně jako manipulaci s věcmi. Přesouvám se tedy rovnou k druhé otázce: Chceme manipulaci s lidmi ve svých dětech pěstovat? Manipulace je duševní nástroj k ovládání lidí, proto je s demokratickým principem neslučitelná. Vedeme-li své děti k rozvoji demokratického prostředí doma i ve státě, pěstování schopnosti manipulovat s druhými není dobrý nápad. Pokud naopak chceme, aby se naše děti měly před tímto nebezpečným nástrojem na pozoru, začněme na tom dělat.
Od prvních krůčků u rodinného krbu, přes požadavky na začlenění předmětu kritického myšlení do základního vzdělávání, až k pečlivému zvažování slov politiků se zvláštním zřetelem na vlastní oblíbence. V případě vzdělávacího systému přitom nemám namysli druhořadé paběrkování, ale poctivý samostatný předmět – jakousi Obranu proti manipulaci. V hlavě mi naskakuje paralela s potterovskou Obranou proti černé magii, kde se děti učily nejen bránit proti jiným, kteří ji používají, ale také obstát před sebou a nepropadnout jejím svodům.
