Winston Churchill – pomazaný a počmáraný. Jednou symbol hodnot naší civilizace, podruhé připomínka nadvlády a útlaku. Pro jedny málem relikvie, pro druhé protivný kus kovu. Tak jak to tedy je?
Na začátek, když už je řeč o sochách velikánů, vzpomeňme dva, kteří se jeví jako vhodní rádci. Sochy prvního nikoho netrápí, takže u něj nehrozí střet zájmů, druhý má naopak s ničením vlastních soch bohaté zkušenosti. Aristotelés a Buddha. Téměř dvě století a tisíce mil od sebe, stejná myšlenka v sobě. Dnes jí nejčastěji říkáme zlatá střední cesta. U bronzového Churchilla by takovou zlatou střední mohlo být na jedné straně nečmárat a na druhé ho nevnímat jako krucifix.
Sebevětší člověk byl, je a zůstane člověkem. Omylným tvorem, který v životě naseká spoustu chyb a mnohdy se nejedná o drobnosti. Pokud se o někom, koho máme za hrdinu, ukáže, že se uměl zachovat i jako bídák, nemělo by nás to překvapit. Naopak by bylo překvapením, kdyby cele dostál své hrdinské pověsti. Absolutní hrdinové existují pouze v našich mýtech, které sice mají pevné místo v životě a historii, ale samy historií nejsou, protože takoví hrdinové nikdy nežili.
Winston Churchill byl hrdinou druhé světové války. Winston Churchill byl rasista. Obě uvedená tvrzení považuji za pravdivá. Současně nepochybuji o tom, že mohou stát vedle sebe. Lidský život je na to dostatečně komplexní. Když zjednodušíme své možnosti na glorifikaci na jedné a zavržení na druhé straně, předem se zříkáme reality.
Winston Churchill byl člověk, který dal mnohým lidem naději a šanci na lepší život, mnohými ovšem pohrdal a jejich životy mu byly nejspíš lhostejné. Osobně věřím, že první převažuje, mám ale pochopení pro kritiku druhého. Nechme Churchilla stát jako symbol vítězství svobody a demokracie, avšak nesnažme se ho rehabilitovat v případech, kdy takovým symbolem nebyl. Churchillův pomník, ať už v mysli, nebo na náměstí, nejlépe ochráníme, když dáme otevřeně najevo, že jsme přijali první část jeho odkazu, ale odmítáme tu druhou. Ve světě, kde bude jasné, že svoboda a demokracie mají zelenou, zatímco rasismus nikoliv, opadne motiv čmárat na sochy podobná hesla.
Konečně je paradoxní, že zrovna v debatě o neúnavném rváči, projevujeme tolik slabosti. Evropská civilizace přece není tak křehká, že neustojí introspektivní pohled bez růžových brýlí. Jedině civilizace lži se dostává do ohrožení odhalováním vlastních stinných stránek.
Svět, na jehož záchraně má Churchill lví podíl, nepadá s přiznáním, že byl vedle válečného hrdiny taky rasistou. Když navíc neskončíme u obnažování velikánů, ale pořádně si posvítíme především sami na sebe, bude naopak upřímnější, férovější a tím i silnější.
