Během karantény dostáváme od odborníků na lidskou psychiku spoustu rad, jak se s ní vypořádat. V záplavě apelů, které často nepřekvapí, mě dostala jedna výzva od Radkina Honzáka. Namalujme si své příšery a pak je roztrhejme!
Jak na to? Jak chceš. Můžeš zvolit voskovky, fixy, nebo vodovky, to ovšem jen za předpokladu, že nemáš radši tempery. Další kruciální rozhodování přichází s papírem. Bílý kancelářský, nažloutlý z výtvarného koutku dětí, nějaký pěkně barevný, nebo snad doma recyklovaný? Chutí máme na vybranou, tak to prubni třeba od lesa. No dobře to by bylo, ale jak má ta moje příšera vypadat? Měla by mít křídla, nebo rohy? Modrou hřívu, nebo fialovou skvrnu na jazyku? Asi podle věku. Končetiny různých tvarů a délek, počet očí neznámý. A co na sebe? Pumpky, klobouk, nebo radši overal. Pláštěnka se nedoporučuje, to ví každý Úžasňák.
Nějak ti to neštymuje, že jako neumíš kreslit, už nejsi děcko, nebo tak něco. Z hrušky na zem. Všichni umíme slony v hroznýši a kdy jindy najít tolik času na resuscitaci vnitřního dítěte než dnes. Konečně pokud se necítíš na voskovky, můžeš udělat třeba koláž.
Příšera se teď už snad poddá, ale to trhání. Malé kousky, nebo větší? Začít od kraje, či od středu? Nebo radši zmuchlat? Proč jsem jenom nechal tu skartovačku v práci. A co když je všechno jinak a já nechci svou příšeru roztrhat? Pomoc je na cestě, děti jsou tu pro nás.
A když si budeš chtít odfknout od šití roušek, udělej maňásky na domácí divadlo.
