Kouzelník Žito je pohádka, ve které bezelstný a nezištný mladík získá jakousi justiční obdobu kamene moci, aby mohl na světě nastolit spravedlnost. S chutí se do toho pustí a my v odéru nevinnosti a dobroty snadno mineme, že tu něco pořádně smrdí a nejsou to samotní čerti.
Na první pohled je vše v nejlepším pořádku. Nebývale čestný mládenec odolá prvoplánovým svodům pekla, aby sedl až na ty druhoplánové. Získá obrovskou moc, se kterou začne napravovat křivdy, až konečně pošle do pekla i proradného správce, jenž chtěl uzmout princezninu a celé království k tomu. V pekle, kde se výměnou za talisman moci ocitne, se pak chce obětovat pro své nejbližší, až nakonec šťastně vyvázne a odjíždí s princeznou ve svatebním kočáře. Učiněná nádhera s očekávaným happy endem.
Teprve druhý pohled prozradí, že kdokoliv z nás může být čert, ale najdou se světlé výjimky, které by mohly nastolit spravedlnost, kdyby dostaly tu moc. A právě v tom je potíž. I ta nejsvětlejší výjimka nám nakonec zčerná před očima.
Pohádka oslavuje model, kdy jediný člověk získá prakticky absolutní moc a alibi pro mocenské nabytí má být prostý fakt, že je dokonale poctivý a moci nezneužije. Po krátké odbočce ponechám teď stranou, že pro autory je vrcholem spravedlnosti, když Žito s úsměvem ukazuje, jak mají téměř všichni kolem máslo na hlavě, a ani jednou se nezamyslí nad sebou samým. Za to se mu v pekle bez jakéhokoliv pokání dostane rychlého vysvobození a nabídky dalšího artefaktu moci, který už tedy velkoryse odmítne. Zřejmě jiná kniha ctností, ale zpět k věci. Úskalí netkví v těchto detailech, ale v jedné z ústředních myšlenek, že u poctivce je velká koncentrace moci prima a může být k užitku.
Karl Raimund Popper už v polovině minulého století pěkně vyložil, proč nemáme hledat správnou hlavu, na kterou bychom pověsili kámen moci, ale způsoby, jak se kamenům moci vyhnout. Jeho zdůvodnění jsou platná dodnes. Ať najdeme sebepoctivějšího kandidáta, nikdy nevíme, co s ním kámen moci udělá, a i když jeho svodům odolá, jednou jej předá dál. Dříve nebo později se dostane kámen do rukou člověka, jehož hlavní starostí bude, aby vlastnil všechno kolem včetně nás. Jinak řečeno: vyvaruj se samovládců, protože po těch dobrých přijdou dříve nebo později zlí.
Těmito myšlenkami se autoři pohádky zjevně netrápili a rozhodli se dětem naservírovat idylku Jak by bylo na tom světě krásně, kdyby se dostal k moci takový Žito. Nebylo, a pokud snad, tak jen na chvilku. Kladením řetězů s kameny moci na jeden, nebo několik málo krků, dosáhneme leda toho, že nás znovu bude někdo mlátit jak žito.
Máte pocit, že přepínám? Neberu to s nadhledem a babrám se v pohádce, kterou nikdo nebere tak vážně? Možná, ale pohádky sledují naše děti, do kterých se propíjejí nahlížené vzorce chování. Pokud se někdy budu s těmi svými dívat na Kouzelníka Žita, určitě to nenechám bez komentáře. Anebo možná navážu četbou před spaním – Pán prstenů bude jasná volba.
