Už mě nebaví, jak mě pořád kritizuješ. Tuhle větu, případně její rozličné varianty, všichni dobře známe. Když nás někdo kritizuje, zpravidla nás to štve, máme tendenci reagovat podrážděně. Někdo brečí, někdo ječí, pro někoho nebezpečí. Buď jak buď, kritika je takovým otravným skřetem, který hlavně ubližuje. A nebo není?
Když do našeho osobního prostoru vstoupí kritika, často vyvolá otázku: Co jsem zase udělal blbě? Tahle někdy ironická a banálně vypadající věta nese dvě velká poselství. První je skryto v intonaci, která dává tušit, že nás kritika otravuje, druhé v sousloví zase udělal. Všichni děláme spoustu věcí blbě a žádný se z toho nevyhrabe, i kdyby takříkajíc sežral glóbus. Každý tropíme chyby, které v nás budí nepříjemné pocity. Celá averze vůči kritice je pak postavena na tom, že tuhle nechtěnou omylnost někdo obnažuje.
Otravným skřetem tedy není ani tak kritika jako vlastní omylnost a nedokonalost. Pokud nás kriticky otrávený život nebaví, máme v zásadě dvě možnosti: buď začít přijímat vlastní omylnost a zpracovávat nepříjemné pocity, které v nás budí, nebo nevnímat kritiku jako pokus o obnažení chyb. První řešení jde k jádru pudla, ovšem jeho hledání o parník přesahuje žánr blogu. Dnes si tu tedy vystačím s plánem B.
Když vnímáme kritiku jako škůdce, který je živ z odhalování našich chyb, není to ani tak věc kritiky samotné, jako jejích nositelů. Položme si každý za sebe a sobě otázku: Co děláš, když kritizuješ? Pozorně si vyslechnu pozdějšího adresáta kritiky, promyslím, co říkal, a následně mu dám věcnou zpětnou vazbu, která ho může posunout dál. Dobře ty a jak často tomu dostojíš? V drtivé většině případů. No príma, tak introspektivní růžové brýle máš za sebou a teď to můžeš zkusit znovu, lépe a upřímněji…
Někdy když kritizuji člověka, který mě v dohledné minulosti kritizoval, vůbec neřeším kontext, spíše čekám, až se naskytne příležitost, abych mu vrátil úder. Při nepříjemných událostech mám tendenci kritizovat svoji ženu, přestože situaci nemohla ovlivnit, snad z nějaké potřeby najít a usvědčit vnějšího viníka. Někdy kritizuji ad hominem, abych získal převahu, a někdy zase, abych se někomu zalíbil, či od někoho distancoval. Sečteno a podtrženo: v mnoha případech špiním kritiku tím, že projevy vlastních nedokonalostí podávám jako výsledky kritického myšlení.
Kritika přitom není holka pro všechno, ale charakterní žena, která dokáže naše životy hodně obohatit, když ji necháme, aby zůstala sama sebou. Mnohdy se neposlouchá snadno, ovšem je férová. Nepodlézá, nepochlebuje, ale současně neútočí a neponižuje. Když kritizuje, nesnaží se ublížit druhým ani sama získat, kritizuje, protože to je smysl její existence. Rozebírá myšlenkové konstrukce, aniž by tím sledovala vlastní zájem, prostě nám dává možnost stavět znovu, lépe a uvědoměleji. Kritický zásah může být bolestivý, ale vždy nabízí potenciál k rozvoji.
Taková je Kritika v celé své kráse. Do čehokoliv dalšího už ji cpeme my sami. Kritika bez svého lidského partnera neožije. Její projev nutně ovlivňuje mluvčí, když však přednesená slova nepřináší nic než ublížení, nejspíš jsme se nesetkali s Kritikou, ale s dalším případem pošpinění jejího jména. Přál bych si, aby u mě měla Kritika vždy otevřené dveře a abych z ní příliš často nedělal někoho, kým není. Budu na sobě v tomhle směru makat, protože co si na sobě neodmakáme, to za nás nikdo jiný neudělá.
