Iluze je nejspíš stará jako lidstvo samo. Můžeme se jen dohadovat jak moc, ale pravděpodobně pracovali s iluzí už naši pračlověčí předci – třeba při odlovu mamutů, nebo při vytváření jeskynních maleb, které nemusely vždy zobrazovat jen věci, k nimž skutečně došlo. My lidé jsme nejen společenští a zvídaví, ale máme také silné sklony k iluzionismu.
Když Hannibal, ten z Kartága, ne z Mlčení jehňátek, nabídl v bitvě u Kann Římanům vyklizený střed, aby je následně sevřel do smrtelných kleští, jednalo se o ukázkové vítězství iluze. Když vstoupil na scénu Caesar, iluze byla jeho oblíbeným pomocníkem, až nakonec sám dojel na iluzi o vlastní nedotknutelnosti. Dnes chodí po světě několik novodobých Caesarů, kteří na odhalení vlastních iluzí teprve čekají. Než se dostanu k iluzím našeho Caesara, dovolím si malou odbočku do světa politické teorie, protože iluze hlavních politických směrů obdělávaly půdu, do které tak úspěšně sejí dnešní špičkoví iluzionisté.
Malý historický exkurz začneme u liberalismu, který odmítl svět předurčenosti a privilegií, kde už samo narození v nesprávné rodině mohlo být trvalým handicapem pro život. První liberálové přišli s myšlenkou, že se všichni rodíme se stejnými právy a svobodami, které nám nemůže nikdo vzít. Zbytek už je na nás a naší píli a vůli, která by neměla být narušována zbytečnými vnějšími zásahy. Myšlenka je to znamenitá, jen trošku nedotažená. Skutečnost, že se rodíme se stejnými právy, nijak nestírá, že k nim máme různé dispozice. V rámci Lockova slovníku bychom mohli říct, že jsme sice všichni nepopsané tabule, ale z různých materiálů a na některé se holt hůře píše, i když vůle a píle nescházejí. Samotná volnost nabízí prostor pro svobodný rozvoj pouze u lidí nadaných či jinak uschopněných. Představa, že svoboda jakožto volnost nabízí férové podmínky pro závod za štěstím, je iluze.
Konzervatismus se naopak postavil na stranu zavedených pořádků. Nevymýšlejte žádné novoty, vždyť co funguje už staletí, si právě svou dlouhověkostí vysloužilo místo na slunci. Pěkné tvrzení s osvědčením až na tu drobnost, že posílá (mimo jiné) ženy k plotnám a kolíbkám. Angela Merkelová, Markéta Pekarová Adamová, Miroslava Němcová, či za mě ještě lépe Olga Richterová a Adéla Šípová. Už jen ve světle těchto jmen se musím pousmát nad představou, že je přirozené, aby muži obsazovali řídící pozice a ženy uplatňovaly své přednosti v rodině; představou, která je u konzervativců dodnes běžná. Zde tedy máme co do činění s iluzí, že ustavené pořádky a instituce jsou dobré už jen proto, že přetrvávají v čase.
Konečně socialismus se vzepřel oběma předchůdcům – odmítl tradiční privilegia i ideu volnosti jakožto kořen nových privilegií. Socialismus pracuje s myšlenkou, že kapitalismus vycházející z liberální doktríny jen vystřídal staré vládce na trůně a dál nechává spoustu lidí strádat. K odstranění tohoto strádání přitom má postačit změna systému vlastnictví a na něj navázaných vztahů a institucí. Prostě nahradíme kapitalismus socialismem a bude dobře na tom světě. Socialisté odmítli iluzi nebeského ráje, aby sami vytvořili iluzi ráje na zemi, který nastane přechodem na socialistické zřízení.
Toliko stručné představení tradičních politických iluzí optikou liberálního egalitaristy. Mým cílem rozhodně není bičovat základní politické doktríny, ale poukázat na to, že vedle pozitivních obsahů nabízejí také iluze. Nezavrhuji ani jednu z nich a myslím, že nám nejvíce prospěje, když je necháme, aby tyto nabízené iluze vzájemně odhalovaly. Samo o sobě to ovšem nepostačí, protože velká trojka už nějaký pátek nehraje v politice prim. Čím to? Zhnusila se nám ideologie. Na nemoc divokého kapitalismu jsme nasadili jako lék žíraviny fašismu a komunismu. Tak vznikla tragédie o třech dějstvích, nad níž se často hádáme, které dějství bylo nejhorší, ale celkem běžně se shodneme, že celé toto dílo vyjevuje ideologii jako něco, čemu je dobré se vyhnout.
Iluzionisté nové generace to dobře vědí, a tak se naoko tváří neideologicky v úspěšné snaze maximalizovat voličské zisky. V praxi to pak vypadá tak, že střídají ideologie jako ponožky, podle toho co se jeví v dané situaci jako nejvýhodnější. I my máme v tomto oboru světovou třídu, a to rovnou na postu premiéra. Skvělá reklama, výborné načasování, super nápady na triky. K tomu spoustu problémů a kauz, které by běžně člověka politicky pohřbily, ale on jede neohroženě dál. Už léta si lámeme hlavu, jak je možné, že se drží v tak vysokých číslech. Přitom je to celkem jednoduché. Jeho klíčová iluze pracuje od počátku se sdělením Bude líp, když to budu šéfit. A jestli něco ten kluk umí, krom toho sehnat si super PR tým, tak je to posílat do našich peněženek šikovně pár papírů. Iluze má potom reálný základ a lépe čelí svému odhalení. Není to nic nového, prostě chléb a hry v moderním provedení. Na rozdíl od ideologie peníze nesmrdí a navíc jsou fakt potřeba. Simply clever.
K tomu přidává jako bonus svou auru znamenitého hospodáře. Na letošek si nachystal půl biliónu, i když ekonomové odhadovali dopady první vlny koronaviru na schodek tak kolem 350 miliard. Mám taký tip, že cílem bylo poslat papíry do peněženek a ještě se na konci roku bít v prsa, že desítky miliard – oproti plánovanému schodku – ušetřil. Pravda druhá vlna mu v tom asi udělala trošku hokej, takže ten polštář půjde nejspíš jinam, ale ostříleného kouzelníka to nemusí příliš rozhodit.
Tak to máme s hvězdou našeho společného nebe. Nejnověji se přeme, jestli už přece jenom současná situace neodhalí Babišovy iluze a následně jestli kolegia lídrů opozice neutonou v okolnostmi vynucené spolupráci. Přemýšlíme, jestli už ten Babiš bude konečně pryč. Proč ne, zmizení přímo z pódia – to by si našlo publikum. Ale přemýšlejme taky dál, jak budovat imunitu proti příštím iluzionistům, ať už přijdou odkudkoliv. Tuto imunitu značně posílíme, když převezmeme odpovědnost za svůj život do té míry, že začneme být více aktivní ve sféře, která má moc náš společný úděl nejvíce ovlivnit – v politice.
Buďme angažovaní, nevyhledávejme lídry, kteří to prostě zařídí, protože ví všechno nejlíp. Existence takových lidí je snad největší iluzí vůbec. Pokud nechceme střídavě tleskat a bučet na představení iluzionistů, zapojme se více do dění na pódiu. Rozhodování o sobě umí být bolestivé, protože se často rozhodneme blbě a není po ruce nikdo, na koho bychom to svedli. Přijmout odpovědnost za svůj život a nést následky učiněných chyb na vlastních bedrech je ale pořád lepší než valit oči nad kousky nějakého kouzelníka.
