Tak jsme to tu měli po roce zase. Poslední sekundy starého plynule přetekly do prvních sekund nového. Konec, který se tak nějak překrývá se začátkem, přitom není jen silvestrovskou doménou. Konec konců situací, kdy něco končí a současně něco dalšího začíná, najdeme v životě nepočítaně. O to zajímavější je skutečnost, že pro samotný náš život se tolik vžila představa, že končí definitivně.
Když končí své působení na vesmírných prknech hvězda přichází angažmá různobarevných trpaslíků, případně obrů, kteří hrají dál. Ona památná silvestrovská sekunda, která to hraje na obě strany, je vlastně okamžikem, kdy Země končí jednu otáčku kolem Slunce, aby započala další rundu. Vedle ročního cyklu tu máme samozřejmě cyklus denní, vodní, biochemický, spánkový a spoustu dalších, z nichž některé se ani nesluší jmenovat. Suma sumárum: Kdysi dávno to pořádně řachlo a od té doby se pochybujeme v cyklech nebo nekonečných rozpětích. Otázka, jestli tu úvodní prdu dal, nebo nedal Bůh, je sice individuálně důležitá, ale obecně druhořadá. Prvořadá otázka zní: Kde jsme přišli ve světě nekonečen a cyklů na tu úsečku? Kde se vzala ve světě, kde prakticky nic nekončí, představa, že náš život je kus špagátu o délce 0-120 planetárních otáček kolem Slunce?
Přemýšlet nad tím, jestli nejsou reinkarnace a vzkříšení jen líbivé pohádky, se kterými se nám lépe žije, je naprosto v pořádku. Uchránit něco před našimi pochybnostmi je totiž dvousečný meč – s končící skepsí může začínat víra, ale také demagogie. Tím spíše by pochybností neměla být ušetřena ani ateistická představa useklého života, která nemá v nekonečném vesmíru plném cyklů vůbec žádnou oporu.
