Fake news tu byly vždycky. Dřív se jim akorát říkalo kecy, případně pomluvy, a šířily se po sociálních sítích, do kterých se muselo docházet osobně a pěšky. Před obchodem, nad ploty, při draní peří a hlavně v hospodě.
Člověk přišel do hospody, něco plácl, ideálně ho nějaký známý nebo neznámý podpořil a Fake byl na světě. Čím více neznámých známých přisvědčovalo, nebo přímo přisazovalo, tím měl Fake, tenkrát tedy kec, větší váhu. Motivace ke kecům byly různé. Tuhle pomsta, támhle snaha být zajímavý, někdy jen plácání pro plácání. Velmi často pak potřeba sdělit svůj příběh; svou pravdu posvěcenou těmi, kteří žijí ve stejném příběhu. Potud se s nástupem virtuální hospody nic moc nezměnilo. Klíčová změna přišla až s tím, že do Lokálu Internet nechodíme pěšky a osobně – virtuální putyku navštěvují naše žblebty samotné.
Když Franta plácl v hospodě nějakou hovadinu, všichni věděli, že to byl Franta, a brali taky v úvahu hospodu samotnou – tam se toho navykládá, hlavně pod parou. Pokud nebyl Franta úplně našrot, tak taky přemýšlel nad tím, co vypouští, páč to vycházelo přímo z jeho ksichtu. Když dnes nějaký Frankie plácá v hospodě Internet, je to celkem jiná písnička. Do ksichtu mu nikdo nevidí, tak to ze sebe může hrnout bez rozmyslu – vlastně podobně jako by byl na káry. Hospodské prostředí se v úvahu příliš nebere, páč co je psáno, to je dáno; tím spíš, když si to najde své fanoušky. Skutečnost, že Frankie dost možná není Franta, ani nikdo jiný, koho bychom mohli reálně potkat v hospodě, nebo kdekoliv jinde, je už jen takovou třešničkou na dortu.
Zatímco stará dobrá hospoda byla největší marast, když se lidi ožrali, Internet nabízí marast twenty4seven. Alkoholu netřeba. K odstranění jakýchkoliv zábran a racionality stačí sladká anonymita. Tomu, že pod rouškou virtuálního davu vypouštíme často to nejhorší z nás, podávají pomocnou ruku technologie. Dobrý sluha, ale zlý pán. Vyrobit si armádu Frankensteinů, kteří na povel vyprávějí libovolný příběh, už dávno není snem šílených tvůrců. Výsledný vícehlas a lomoz se pak line celým virtuálním lokálem. Bývá to takový randál, že člověk těžko odolává dojmu, že je svědkem autentického příběhu – jinak by se přece tolik a tak hlasitě nevyprávěl.
Hospoda nové generace přetéká různými příběhy – od autentických popisů událostí přes peprnosti s reálným jádrem až k čistokrevným pohádkám, jejichž poselstvím není střípek reality, ale okno, kterým kouká na svět vypravěč. Není vůbec lehké se v tom vyznat, zvláště když o to často nestojíme. Konečně ke každému příběhu se najde na Internetu podpůrná pohádka a zaposlouchat se je tak lákavé. Mnohem víc než čelit nepříjemným pochybnostem nad vlastními příběhy.
Pohádky jsou prima, podobně jako dát si pár panáků. Když však nasáváme příliš bezbřeze a intenzivně, snadno přehlédneme, že na konci příběhu není happyend, ale rytí držkou v zemi. Střízlivá konzumace reality bolí, konečně proto udělal alkohol v historii lidstva takovou kariéru. Prožívání bolesti je přitom znamením života a poctivého přístupu – ne nadarmo se říká: Co bolí, to roste. Pohádky a opilecké etudy k životu potřebujeme, ale až příliš často nevyprávějí náš skutečný příběh – jsou to kolikrát Fake news; hodně opojné, ale pořád jenom kecy.
