Kolotoč v práci, kolotoč u baráku, kolotoč informací; kolotoč pro děti by bodl, ale ten se zrovna netočí. Do toho přichází víkendy obložené podzimní prázdniny. Za normálních okolností úleva, možnost odlétnout, nebo přímo ulétnout. Ne tak dnes.
Koukám oknem, venku někdo vypráví škodolibý vtip. Žádný z těch kolem covidu, ostatně ty už přestaly být k smíchu, tohle je ten s vodou. Orchestr kapek na střeše hraje tu naši – Mokne ti dřevo, ale studny zůstávají suché. Kdybychom byli na letním táboře, měl by to na svědomí Den naruby, ale takhle… Kdo tyhle tóny vyluzuje? A jak se na to vůbec tancuje? Nemám páru. A za okny pořád den pod psa, tak se radši kouknu dovnitř.
Jonášek si to hasí. Někdy požáry, někdy se snaží hašením zachránit tonoucího z vody. Den naruby asi prosákl dovnitř. Markétka lepí lístečky na okenní strom. Eliška říká, že lepidlo půjde dolů, už je to prý vyzkoušené; barvy – zatím nevíme. Projekty dětí, které výjimečně nevyžadují tátovo angažmá, mi dávají šanci. Ale k čemu, ty bludná duše? Psát. Ale k čemu, proč? Jako se křiví větvě stromu. Ale strom není za to placen, ale ty chceš, musíš mít nějaký plat. Musím, ale teď chci být chvíli stromem.
Věřím, že mi rozumíš, Pepo – a snad mi odpustíš i tu dvojí troufalost s tykáním a vypůjčením tvých slov. Možná jsi kdysi ležel tam, co já teď. Jen to nebyla postel s matrací, ale rozvrzaná pryčna. Tím spíše mi sedne tvá slovní facka: asi se mně příliš dobře vede, že povídám o sobě.
Kouknu radši přestat fňukat a být vděčný za dary, kterých se mi dostalo. Obejmu svou ženu a rozjedu s dětmi dopolední večírek, když máme ten Den naruby.
