Navzdory koronaviru dnes žijeme snad v nejbezpečnější epoše našich dějin. Přesto se mnoho rodičů zdráhá pustit své děti samotné ven, byť by mířily jen do sousední ulice. Důvod je nasnadě. Na dva tisíce pohřešovaných dětí ročně, ze kterých po odfiltrování banalit a šťastných shledání zůstává několik nekonečných pátrání a občasný případ úmrtí. Když pak dojde na nejhorší, zvláště v případech cizího zavinění, zprávy o tragédii rotují různými médii jako divoká káča, které přidávají na obrátkách další případy násilí na dětech v čele se sexuálním zneužíváním. Taková mediální káča pak skýtá dobrý zdroj energie pro rozproudění debat o zajišťování bezpečnosti, v nichž nebývá o silná slova a radikální požadavky nouze. Chránit děti je jedna z hlavních náplní rodičovské péče, některé ochranné prostředky však mohou mít podobné účinky jako dnes již pověstná dezinfekce do žíly proti koronaviru.
Když slyšíme o dětských obětech, ať už jakéhokoliv zločinu, zpravidla nás jímá hrůza, zvláště jsme-li sami rodiče. Hádáme, kde až končí ta nesmírná bolest, a někdy se vcítíme do situace natolik, že truchlíme spolu s postiženými. Mnohdy děkujeme, ať už komukoliv, že nás něco podobného nepotkalo, a přemýšlíme jak nejlépe zajistit, aby to tak zůstalo i nadále. Každá tragická zpráva letící veřejným prostorem chtě nechtě posiluje pocit, že v dnešním světě číhají na děti mnohá nebezpečí.
Tento pocit přitom není vůbec od věci. Ať se nám to líbí, nebo ne, naše děti jsou v neustálém ohrožení života, stejně jako všechny ostatní živé bytosti na Zemi. Když ráno odcházíme z domu, pták, který nám prolétá nad hlavou, tu už možná zítra nebude. Na chodníku překročíme brouka, v tu chvíli ve velkém ohrožení života, a vyrážíme na přechod, kde nás snadno může srazit auto. Být v neustálém ohrožení života, toť úděl všech živých organismů. Otázka se tedy přesouvá do polohy Jakou míru ohrožení ještě dokážeme skousnout?
Počítám, že bychom lehce našli situace, kdy jsme sami v mnohem větším ohrožení života, než naše děti jedoucí pár stanic tramvají do školy, nebo vyrážející za zábavou do sousedního bloku. Proč tyto situace hravě podstupujeme, zatímco u dětí vnímáme i menší ohrožení jako nepřijatelné? Protože tu prostá matematika nestačí. Čelí totiž značné přesile – lidské přirozenosti s pravidelným přísunem dopingu ve formě reportů z tragických událostí.
V životě rodiče snad neexistuje horší představa, než smrt vlastního dítěte. Už jen toto bazální nastavení postačí, aby rodič byl na hrozby spojené s dítětem výrazně citlivější, než na jakékoliv jiné. Budování bezpečného prostředí pro děti představuje jádro rodičovské péče a je to tak dobře. Když se ovšem kompas rodičovské ochrany ocitne v magnetickém poli masmédií, střelka začíná táhnout směrem, který ve jménu bezpečí otráví životní prostor nám všem.
Tvorba bezpečného prostředí se totiž nevyčerpává ochranou dětí před pouličními hrozbami. Vedle negativní složky dané odstraňováním možných hrozeb má bezpečné prostředí ještě tu pozitivní, která dětem umožňuje být v pohodě v tom, co zrovna říkají a dělají. Když pouze eliminujeme nebezpečí číhající tam venku, zapomínáme na vnitřní hrozby skryté v samotném systému kontroly, kterým jsme chtěli děti chránit. Doprovázení na každém kroku tedy není u odrůstajících dětí žádoucí. Navíc skutečnost, že na něj nemíváme čas ani prostor, zakládá atraktivitu různých podpůrných prostředků.
Kamery na každém rohu, sledování telefonů, výhledově čipování jedinců, které vypadá stále trochu dystopicky, ovšem naši domácí mazlíčci už to asi vidí jinak. Tato a další technologická bezpečnostní opatření leží v digitálním věku na stole a je jenom na nás, jestli je smeteme dolů, nebo jimi naopak začneme horečně mávat. Pravděpodobnost, že zase jednou dojde na mávání, přitom roste s každou zmedializovanou tragédií.
Představa, že se jednou budu strachovat o dítě a ono už nikdy domů nepřijde, je strašná, lidská vynalézavost však objevuje i horší scénáře. Až se mě budou hlásné trouby technologické bezpečnosti ptát, jestli radši snesu pár monitorů, nebo ohrožení života svých dětí, vzpomenu vedle tragických případů současnosti i některé starší romány. Hodiny strachu o dítě musejí být slušná schíza, utrpění ztráty pak sotva popsatelná bolest, ale stíha Velkého bratra nám od nich nepomůže.
Svoboda se strachovat, případně protrpět ztrátu milované osoby je bolestivá, nicméně pořád lepší, než negativní bezpečí digitální klece. O její mříže si polámeme křídla všichni – a naše děti mezi prvními.
