Z pozice dospělého dítěte jsem o výchovných fackách přemýšlel poprvé někdy během vysoké, když jsme si s jedním mým spolužákem a přítelem notovali, že správně mířená facka je nejlepší záplata na průser. Oba jsme vycházeli z vlastních zkušeností, kdy nás fyzicky usměrňovali naši otcové. Když jsem se stal sám otcem, nacházel jsem se ideově už úplně jinde a ovlivněn respektujícím přístupem jsem odmítal násilí na dětech. U druhého dítěte, zvláště v posledních měsících, jsem k facce, zpravidla na zadek, několikrát sáhnul. Vždy jsem se omluvil a snažil se vykomunikovat situaci se synem tak, aby k tomu napříště nedošlo. Navzdory veškeré snaze jsme to ale zažili už několikrát a já jsem si to začal postupem času racionalizovat právě v duchu onoho nastavení mantinelů; začal jsem sám sebe přesvědčovat, že jsem po těch snad desítkách pokusů vyřešit obdobnou situaci jinak neměl na vybranou.
Každý z nás má na vybranou. Buď se může vydat cestou, že výjimečně sáhne k facce a potom si bude lhát do kapsy, že je to vlastně dobře, nebo cestou, že výjimečně sáhne k facce a bude to vnímat jako vlastní velkou chybu a o to víc se posnaží, aby podobné situace minimalizoval. Pak je tu ještě třetí cesta lidí, kteří dokáží na dítě nevztáhnout ruku nikdy, těm mohu leda pogratulovat a popřát nám všem, aby se nebáli o své zkušenosti podělit a byli více slyšet.
Není hanbou pro muže přiznat chybu a připustit si momenty zoufalství ve svém životě. Hanbou pro muže je páchat násilí na vlastních dětech a ještě se to snažit brát jako šíření dobra. Každý z nás to někdy nedá a já se cítím být příliš člověkem na to, abych si myslel, že si nad tím teď umyju ruce a vzejdu z toho čistý jako lilie. Někdy v budoucnu to zase nedám, ale chci mít sílu tomu čelit jako chlap. Nehledat alibi, ale přemýšlet jak to udělat, aby k těmto úletům nedocházelo.
Otevřeně si přiznat, že se chováme jak kreténi pokaždé, když vztáhneme ruku na své děti, neznamená přestat se mít rád, nebo zradit své otce. Znamená to být poctivý sám k sobě. Naši otcové nás vychovali jak nejlépe uměli, dávali nám lásku, kdy to jen šlo, někdy to ale nešlo. Zažíváme stejný příběh, ale nemusíme si jej nutně stejně vykládat. Když to prostě nejde a posereme to, tak to nešlo a posrali jsme to. Není nic více chlapského, než si to prostě přiznat a snažit se polepšit. S výchovou musí každý začít u sebe.
V pozitivní efekt násilí nevěřím a děkuji Marianu Jurečkovi za slovní facku, kterou mi uštědřil. Díky jeho pro mě neobhajitelným postřehům o prospěšnosti výchovné facky jsem si uvědomil, jak si lžu do kapsy, když začínám v určitých situacích racionalizovat fyzické tresty jako žádoucí. Dobře mířená facka je promyšlená lež, kterou obelháváme sami sebe, když nemáme už sílu řešit konflikty s dětmi nenásilnou cestou. Přeji nám všem hodně síly a napříště ministra práce a sociálních věcí, který třeba nebude mít koule v trenkách, ale možná tím spíše bude mít politické koule říct, že bití dětí je prostě špatně.
Dodatek: Pokud to vnímáte podobně a rádi byste v dané věci něco podnikli, doporučuji tuhle petici, která zasazuje respektující přístup do datového kontextu.
