Objevují se spekulace o kandidatuře Andreje Babiše na prezidenta a s nimi zaznívají tóny oblíbeného šlágru naší přímé volby hlavy státu. Šlágru zvaného Ať nepostoupí dva tragédi, případně v delší variantě Volím menší zlo, které má šanci Ho ve druhém kole porazit. Zpíváme si jej pravidelně volbu co volbu jako vyústění palčivých otázek zda (ne)volit srdcem, zda (ne)volit raději kandidáta, kterého vlastně moc nechci, ale má větší šance porazit jiného, kterého nechci ještě víc. Zpíváme si jej s jakousi samozřejmostí a příliš nevěnujeme pozornost tomu, že do oněch nelibých tónů nás tlačí volební systém dvoukolové většiny – systém, který je na jednu stranu hojně užívaný a na druhou stranu osekává preference voličů natolik, že nás dostává právě do popsaných myšlenkových křečí. Tento systém má přitom celou řadu alternativ, z nichž přinejmenším některé voliče zdaleka tolik nebolí a neomezují.
Některé alternativní systémy jsou alternativní doslova a do písmene – nabízí voliči možnost uvést na volebním lístku další alternativy a tím ho vysvobozují z osidel nutkání volit menší zlo. Jedná se zejména o Alternativní volbu, někdy též zvanou Systém jednoho přenosného hlasu, kterou volí prezidenta Irové. Pokusím se zde na jednoduchém příkladu přiblížit logiku a fungování Alternativní volby a osvětlit, proč do ní vkládám tolik nadějí.
Představme si, že už míříme k dalším prezidentským volbám a v nabídce máme pět kandidátů – Elišku Výbornou, Tomáše Dobrého, Pavlu Přijatelnou, Zdeňka Maxišance a Andreje Babiše. Jarda Obálka je svědomitý občan a chystá se rozhodně i k těmto volbám. Poslední dobou však nemá lehké spaní, protože pořád váhá, koho volit. Nejradši by volil Elišku Výbornou, ale Tomáš Dobrý a Pavla Přijatelná mají větší šance postoupit do druhého kola a byli by mu určitě milejší než zbylí dva kandidáti. Současně se v průzkumech ukazuje, že Zdeněk Maxišance má největší potenciál porazit ve druhém kole Andreje Babiše, takže zvažuje i jeho volbu, protože Andreje Babiše za prezidenta opravdu nechce. Jarda se zmítá v oněch myšlenkových křečích, které nám způsobuje dvoukolový většinový systém a v nichž se mnozí z nás zmítali už podvakrát. Pomalu se schyluje ke třetímu kolu těchto nepříjemností, takže je nejvyšší čas se podívat, jak bychom na tom byli v alternativním volebním systému.
Alternativní volba funguje tak, že jsou na jednom lístku všichni kandidáti a volič je očísluje; v našem případě od jedné do pěti jako ve škole. Jarda tedy vezme svůj lístek dá jedničku Elišce, dvojku Tomášovi, trojku Pavle, čtverku Zdeňkovi a konečně pětku Andrejovi. Takto očíslovaný lístek hodí do urny a má splněno. K žádným křečím nedochází, Jarda volil srdcem a současně neriskuje, že vsadil na špatného koně. Jak je to možné? Jednoduše. Po této jednokolové volbě, totiž následuje vícekolové sčítání hlasů. V prvním kole sčítání se spočítají jedničky u všech kandidátů a kandidát s nejmenším počtem jedniček vypadává ze hry. Pokud by to snad byla Eliška, Jarda nemusí smutnit, protože jeho lístek tím nekončí v koši. Jeho lístek se v druhém kole sčítání započítá kandidátovi, kterému dal Jarda dvojku, a kdyby snad ani ten později neuspěl, bude Jarda ve hře se svou trojkou. Toto počítání probíhá do chvíle, kdy některý z kandidátů nemá většinu. Systém vlastně funguje tak, jako kdybychom šli čtyřikrát za sebou volit a v každých volbách vypadl jenom kandidát s nejmenším počtem hlasů. Nemusíme se tedy bát volit svého favorita, protože ve chvíli, kdy vypadne, máme ve hře další koně, a pokud jsou pravdivé informace o tom, že Zdeněk má největší šance Andreje Babiše porazit, ukáže se to v samotné volbě a nikoliv pod tlakem předvolebního průzkumu a jiných manipulací.
Sečteno a podtrženo Alternativní volba nám umožňuje, abychom s lehkou hlavou volili primárně kandidáty, které chceme, a neriskovali přitom, že tříštěním hlasů, nebo sázkou na špatného koně nepřímo podpoříme kandidáty, které nechceme. K tomuto osvobození voliče postačí jen to, že místo výběru jednoho z pěti lístků napíšeme na jeden lístek pět čísel. Přijde mi to jako velmi nízká cena za ukončení složitých kalkulací nahrávajících manipulaci a za možnost hodit do urny lístek, který pokrývá všechny naše preference.
Navíc přináší příjemný a zásadní bonus – snižuje tah k polarizaci a prostor pro negativní kampaně. Na konci Alternativní volby nejsou žádné dva týdny střetu posledních kandidátů; ony dva týdny, kdy na sobě finalisté nenechají nit suchou, vykreslují soupeře v co nejhorším světle a sebe jako ochránce před popisovanou zrůdností. Není tu ten systémem požehnaný čas plivání na druhého, ve kterém už došlo i na desinformace či rovnou medializované lži. Navíc obecně jakákoliv negativní kampaň je značně naředěná. Kandidát štící síru na jiné nemá ani v závěru jen jeden terč, na který by mohl soustředit souvislý proud hnusu, kulky jeho negativní kampaně mají už z podstaty jednokolového systému tendenci se rozptylovat mezi více cílů.
Věnujeme spoustu času tomu, že zdůvodňujeme, proč jdeme volit menší zlo a které menší zlo je to pravé ořechové. Co to zkusit vzít za jiný konec a tento čas věnovat diskusi o změně volebního systému, abychom nemuseli před každou prezidentskou volbou prodělávat tyhle předvolební porodní bolesti? Samozřejmě bude to chtít dát si trochu práce s vysvětlováním nového systému, ale berme to jako potřebný trénink, protože vysvětlování našim politickým reprezentantům zatím moc nejde. Přitom je tolik potřeba v každém systému, který má zůstat trvale demokratický.
