„Můžete nedávat palec na ten datum,“ probudí mě z ranního snění v autobuse řidič hláskem tam medovým, že by se z něj až zkřivila huba. Ach jo, zase péruje nějaké studenty, říkám si a dál koukám z okna v myšlenkách běžících k tomu muži, kterého jsem snad v životě neviděl se usmát. Když kolem mě projde uličkou lehce vystrašená a lehce dotčená, asi sedmdesátiletá dáma, přijde mi, že to už je i na něho trochu moc. Moje myšlenky najednou předběhnou autobus. Nasraný řidič, nasraná servírka, nasraný prodavač, nasraná doktorka, nasraný úředník, nasraná… ten výčet jakoby nebral konce, ale jednou skončí. Skončí tím palčivým přiznáním, že já jsem taky nasraný.
Celý svět je teďka tak nějak nasraný. Někdo možná řekne: To bývalo vždycky, ale mě to tak nepřijde. Řekl bych, že jsem nebýval tolik nasraný, že lidi kolem mě nebývali tolik nasraní. Možná tu mluvím o nesmrtelnosti brouka a prostě jenom stárneme a jsme protivnější, naše sny zvětralejší, naše těla okoralejší a naše duše bolavější. Možná ale ta silná dnešní koncentrace souvisí s tím, co se ve světě za posledních třicet měsíců stalo a jak to na nás dopadá.
Po století klidu narušil naše životy mikroskopický vrah dnes známý pod zkratkou COVID-19. Vzal si s sebou spoustu lidí po celém světě a sotva to začalo vypadat, že se budeme moci nadechnout, vystřídal ho vrah makroskopický. Ten pod zkratkou Z aktuálně zabíjí pár stovek kilometrů východně od nás. O co je ale lokalizovanější, o to je nevybíravější – nezdráhá se zabíjet i děti, to bylo jeho mikroskopickému předchůdci většinou proti srsti. Žili jsme si v relativním blahobytu, v bezpečném a útulném světě, a teď najednou umírají lidé, kteří tu mohli ještě drahně let být, na území Evropy dochází k systematickému znásilňování žen a zabíjení dětí, oživují se dávné modly, které mučily starší generace většinu 20. století, a v jeskyních těžce oddychují draci, kteří dokáží spálit celou planetu na popel. Často jsme přemýšleli, že svět není úplně v pořádku, ale teď je najednou všechno špatně a my se zmítáme v návalech a přemýšlíme, kam se vyzvracet, aby to nadělalo co nejméně škody.
Snad abychom ušetřili své žaludky, zvracíme nejčastěji na sociálních sítích, či jiné internetové platformě. Snad abychom neplýtvali dobrým jídlem, zvracíme zpravidla slovně. Slovní zvracení přináší podobnou úlevu jako to fyziologické – podobnost bohužel sahá i potud, že zpravidla zvracíme to špatné, co máme v sobě. Jako by nás hněv a smutek zatěžovaly podobně jako zkažené jídlo. Musí to ven. Čím více jsme nasraní, tím blíže máme k tomu, abychom někoho setřeli, abychom se do někoho opřeli, abychom vykřičeli do světa svoji nasranost. Pochopitelně. Nasranost je pomalý a zákeřný jed, který nás zabíjí sice dlouho, ale s o to jistějším účinkem. Ventilovat nasranost je potřeba, ale není nutné, aby u toho shořel někdo za druhým monitorem.
Ještě tři odstavce zpátky jsem měl v úmyslu vypsat se tu ze své nasranosti výčtem všech věcí, které mě teď serou, a doporučit to jako možný ventil. Už to nepotřebuji. Nasranost odchází, seznam není potřeba, najít něco, na co bych mohl podrážděně reagovat, není potřeba. Bylo potřeba jen psát, formulovat myšlenku, mít ten úlevný pocit, který mě jímá, když běhají prsty po klávesnici a na monitoru naskakují písmenka. Zkus to taky.
Možná to máš trochu jinak a bude muset dojít na seznam, neboj se ho. Možná to máš úplně jinak a slovní blití ti neuleví. Tak hledej. Jdi křičet do lesa a ne do hospody, jdi skočit do ledové řeky, běž jak o život, Forreste. Najdi to svoje; každý to někde máme. Odezní pak všechno to kolem, zapomeneš na trápení, zmizí ta bolest? Jasně že ne, ale vyplaví se nasranost a to je velký krok pro člověka, ještě větší krok pro rodinu a pořádný skok pro lidstvo.
