Když si odmyslím chvíle, kdy prožívám volný čas jako organizátor nebo jako zodpovědný účastník, nabízí většina mých dní jen jednu skulinu pro vlastní volný čas – když to doma všechno usne. Žel Bohu tou dobou nebývá už síla ani moral cokoliv tvořit, takže ji většinou ubíjím u monitoru. Hojně pak sleduji anglicky mluvené seriály s originálními titulky, abych se mohl chlácholit, že aspoň zlepšuji jazykový skill. Při jedné ze svých večerních až nočních výprav tam kdesi za horizont denních událostí jsem narazil na svého času opěvovaný seriál Vikingové. Možná už na něj nechytnu, ale i pár dílů postačilo k silnému otisku. Vytvořila ho scéna, kdy si hlavní hrdina poté, co mu vyplenili a vypálili statek, posteskne, že mu nic nezůstalo. Jeho trošku šíleně vypadající přítel a toho času léčitel, celkem klidně opáčí: Tvoje žena přežila. Tvoje děti jsou naživu. Ty taky žiješ. Zůstalo ti všechno. Tahle na první pohled banální mantra patří k těm, které působí mělce pouze do chvíle, než se do nich člověk ponoří.
Celá scéna má obrovský situační náboj. Vikingský válečník, akumulátor odvahy a odhodlání, tu bezmocně leží a stýská si nad svým životem. Nechci sahat do svědomí ostatním chlapům, ale přijde mi, že tato poloha bezmocného uplakánka je nám vlastní víc, než si dokážeme přiznat – a to nemíváme zdaleka tak silné alibi jako zmíněný hrdina. Rádi se cítíme být vikingskými válečníky v plné síle, ovšem často jsme spíše mlynáři z jedné dětské říkanky. Mlynáři jsou chlapi, chlapi, když jim mlýny klapy, klapy, ale když jim neklapají, tak mlynáři naříkají. Když náš životní mlýn neklape tak, jak jsme si představovali, stesk je naším věrným přítelem. O nějakém pálení statků a plenění už přitom nemůže být řeč.
Jednou si stýskáme, že v záplavě rodiny, práce a dalších povinností nemáme moc chvil pro sebe. Podruhé zas truchlíme, že jsme i o to málo přišli kvůli mikroskopické potvůrce, která lítá světem. Dnešní refrén: Svět není jako dřív přitom není ani tak o viru, jako právě o viru (z latinského vir – muž).
Jeden z velkých příběhů poslední doby – příběh o ztraceném mužství, nezplodila emancipace, jak se snaží všem namluvit někteří rozhněvaní bílí muži. Mužství se ztrácí nikoliv proto, že jsou ženy na vzestupu, nýbrž proto, že muži v dnešní zhýčkané době zabředli v bazénku ublížených kloučků. Když vidíme českého premiéra, jak si v jednom kuse stýská, kňučí a ukazuje prstem viny kolem sebe, toť vskutku vzor pravého muže. První z nás par excellence.
V záplavě statků a pohodlí obřího supermarketu, který si říká dnešní Evropa, jsme zapomněli bojovat a prožívat bolest. Konzumní peřinka hřeje, ale současně nás dusí. Přišel čas se odkopat a pořádně se nadechnout.
Vím, o čem mluvím, sám patřím ke slušným uplakánkům (nespojovat, prosím, se Slušnými lidmi). Proto říkám jedním dechem dovnitř a druhým ven: Najdi v sobě Vikinga. Život je sice boj, ale pořád nám zůstalo všechno. Na starém kontinentu pak ještě mnohem víc.
