Reklama
 
Blog | David Němeček

Jak jsme jeli do nemocnice

Začalo to celkem nevinně. Přijel jsem domů z práce, třikrát kousnu do chleba a letím pokračovat ve hře, do které mě pohotově zapojila naše dcera ihned po přivítání. Nadbíhám Markétce z druhé strany baráku, když náhle uslyším polořev jejího bratra. Ne snad, že by byl polohlasný, ale polovinu času neřve, páč lapá po dechu.

„Panebože, co se stalo?!“ ptám se vyděšeně své ženy. „Skřípla jsem Jonďovi ruku do dveří u auta. Ale tentokrát fest,“ odvětí matka ustaraně a ukazuje prstíky v posledních článcích prohnuté na opačnou stranu, než je zvykem. „Ty vole, Eli, to nemůžeš počkat ani dvě minuty?!“ zlobím se na svou drahou neprávem a taky trochu mimo souvislosti. „No nic, jedeme,“ mám celkem jasno, a když mi milovaná líčí místo a okolnosti činu pro doktora, nepochybuji o zlomenině. Ve škvíře mezi předními a zadními dveřmi je to kov na kov, žádná guma na ztlumení jako prve, když jsem mu skřípnul ruku já. Dveře navíc zabouchly, není co řešit. O stín pochybnosti zakopnu teprve těsně před odjezdem. Jonďa už moc nebrečí a prsty docela hýbe. „Sichr je sichr,“ odbrzdím pro sebe situaci a vyrážíme.

Problém s hospitalizací nastává ihned na parkovišti a zcela výjimečně se netýká samotného zaparkování u Dětské. Jde o nasazování roušek. Jonďovi je rouška cizí. Navzdory včerejším siláckým řečem, že chce taky roušku, aby mohl jít se mnou do obchodu, ji nesnese na obličeji ani tři vteřiny. „Není to znamení?“ proletí mi hlavou, však jen zběžně. Asi nejsem pořád dost ezo, abych těmto situacím věnoval patřičnou pozornost. „No nic, tak do dvou let bude holt do dvou včetně,“ řeknu si po pár neúspěších s paní Rouškou i panem Googlem a zamíříme k vrátnici.

„No jo, klasika. To tu máme tak dvakrát týdně,“ těší nás u vstupní brány vlídným slovem a teploměrem dobře sehraný tandem zdravotnice-vrátný. Příjem probíhá hladce – rychlých devadesát a už sedíme v čekárně na chiře. Před námi asi pět lidí, Jonďa vyklidněně kouká, prostě pacienti jak se sluší a patří. Jen to žmoulání lístku v churavé ruce oživuje jisté otázky.

Neuplyne ani půl hoďky a spolupacienti koukají z bezpečné vzdálenosti na zcela odlišný výjev. Jonďa zkouší vylézt na všechno v okruhu dvou metrů, když mu to není tyranským otcem umožněno, volí disciplínu podlézání lavic, případně rovnou svou oblíbenou – vytírání podlahy celou plochou těla. Člověk nemusí být profesionální triatlonista ani lékař, aby mu došlo, že tady něco nehraje. „Příště počkáme aspoň hoďku, pokud nepůjde o život,“ povzdechnu si vnitřně, zatímco mladá naděje láme rekordy v rychlovytírání. „Bolí tě to, Jonášku?“ svírám docela bez okolků šampionovu ručku v pěst. Odpovědí je úsměv a zvolání: „Du na skluzavku,“ po kterém se pokračovatel rodu vrhne na otcovy nohy, aby si v té nemocniční prudě taky trochu zablbnul.

„Bude se na mě jenom dívat jak na vola, nebo mě rovnou pošle do prdele?“ věštím reakci a rozpoložení doktora, když mě vyruší ohlušující rána padajícího krytu topení. Á máme vytřeno, teď pilujeme lezení. Budoucí Adam Ondra do mě cosi hučí se svými typicky rozšafnými gesty, ale jeho slova nenachází cíl. Díky akutním případům se po téměř hodině zmenšila původní fronta sotva o polovinu, a tak intenzivně hloubám nad tím, kolik má tato zapeklitá rovnice vlastně řešení. Když mladý sportovník na chvíli zpomalí, aby si sedl k mým nohám a začal rozvazovat a drancovat tkaničky, obouruč samozřejmě, je rozhodnuto. „Pojď, Joni, podíváme se za tou paní, u které už jsme byli,“ beru syna do náručí a kvapným krokem odcházíme zpět na příjem.

„To není problém, já vás normálně tady v systému odhlásím a můžete jít,“ příjemně mě překvapuje české zdravotnictví – verze blond s černou rouškou. Závěrem výměna očních úsměvů u brány, tentokrát výstupní, a hurá do auta. Než se vydáme na útěšnou cestu domů, spolujezdec mi ještě spiklenecky sevře churavou rukou prst, snad na znamení souhlasu.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama