Po letní pauze koronavirus opět plní titulky médií. Každodenní lámání rekordu v přírůstku nakažených nelze přehlédnout. Jarní obavy, že opatření jsou příliš přísná a ohrožují naše životy na několika frontách, vystřídalo pohoršení, že vláda bezhlavě rozvolnila. Jedno však zůstalo stejné. Pořád si lámeme hlavu nad tím, jak správně namíchat koktejl opatření, aby nás jeho vypití nezabíjelo víc než samotný virus.
Na první dobrou bych čekal, že v takové chvíli přispěchá na pomoc věda. Místo toho ale přichází ponaučení, že relativita se v přírodních vědách netýká jen světla a gravitace. Spektrum názorů na závažnost situace si totiž s tím světelným příliš nezadá – hraje všemi barvami. Z široké palety interpretací od různých odborníků mě zvláště zaujaly dvě. Obě působí věcně a erudovaně, obě nabízí smysluplné argumenty, obě upozorňují na mutování viru. V mnohém se shodují, každá přitom dává jinou předpověď.
Evoluční biolog a parazitolog Jaroslav Flegr říká, že po jarním utažení šroubů teď hrají prim mírnější mutace viru. Ty totiž dlouhodobě přebývají v hostiteli, aniž by ho ohrožovaly na životě, a jsou tedy mnohem lépe uzpůsobeny na přenos v období protiepidemických opatření, kdy nemá virus tolik možností se šířit. Po letním rozvolnění můžeme ovšem čekat nástup agresivnějších variant, které se díky hojným a nechráněným kontaktům lidí zvládnou prudce šířit do okolí, i když se rychle množí, a které jsou smrtelnější.
Naproti tomu biochemik Jan Konvalinka předkládá hypotézu, podle níž první verze viru zabíjejí především proto, že nejsou nastaveny na náš imunitní systém, ale na imunitu původního hostitele. Podle této interpretace virus mutacemi naopak postupně slábne, ve snaze s hostitelem jaksi vyjít a moci v něm přebývat. Po lékařském zacílení na hlavní kmen viru se tak dostávají do popředí mutace, které se sice snadněji přenášejí, ale jsou méně patogenní.
První zmíněný tedy předpovídá, že jde znovu do tuhého, či spíše ještě tužšího. Druhý naopak přichází s hypotézou, že virus postupně ztrácí na síle. A teď babo raď, jak ten koktejl namíchat.
Mám daleko k tomu, abych se pokoušel ze své laické pozice vyvozovat, která z uvedených prognóz se více blíží realitě. Samotná skutečnost, že se nejen tito odborníci tolik rozcházejí ve svých představách, mě však vede k závěru, že se – slovy klasika – nacházíme v situaci vědomé nevědomosti. V situaci, která nám není nikterak neznámá, protože ji zakoušíme v životě dnes a denně – i když už od dob Sókratových tu visí otázka, jestli se nezmítáme spíše v nevědomé vědomosti. Buď jak buď, co v takové situaci počít?
Nabízí se v zásadě tři možnosti: Prudce zabrzdit, virus neřešit (aka chřipečka), nebo hledat zlatou střední cestu. Osobně velmi doporučuji zlatou střední, jež je příjemná nejen širokou nabídkou variant, ale také svým podstatným zaměřením na odmítnutí extrémů, které s historickou pravidelností mívají nejvíce obětí. O výsledné podobě zlaté střední budeme mít asi různé představy, za sebe navrhuji začít dvěma kroky.
V prvním najít vedle důrazu na zodpovědnost a povinnost prostor pro komunikaci a pochopení. Ať už se to má s koronavirem jakkoliv, hejtování lidí kvůli jinému pohledu na roušky či další zaváděná opatření nikomu nepomůže. Ve druhém mít na paměti vedle neustálých rekordních přírůstků nakažených také jiná čísla. Nebývale vysoké počty nakažených se zatím neodrážejí v nárůstu závažných případů. Dokud se tak nestane, brzděme citlivě. Prudké zabrždění v současné situaci zavání koktejlem, který nadělá mnohem více škody než užitku. Konečně sám autor pesimističtější z uvedených prognóz ubezpečuje, že brzda už je otestovaná a dobře funguje, není tedy důvod to předčasně zadupnout.
