Ta Dobrá Unie nám nedá spát. V jednu chvíli cítíme, že z ní máme prospěch, a tu nás přepadne pocit, že to snad ani není dobrá věc. Uvedená rozervanost vychází z toho, že nám nedělá problém použít ji současně jako dojnou krávu i jako fackovacího panáka.
Od samotného vstupu k nám sype Evropská unie (EU) peníze horem spodem a k tomu nabízí spoustu pracovních a studijních příležitostí, proto cítíme, že z ní máme prospěch. Současně ovšem někteří zdejší politici nikdy nevynechali příležitost posbírat na příhodně načasované kritice EU body, případně shodit na Brusel některá z vlastních pochybení. Když k tomu přičteme dobře vytěženého strašáka migrace v kontrastu volání EU po solidaritě, rozervanost prospěšná, ale ne dobrá je na světě.
Tyto původně malé plamínky euroskepticismu postupně získávají na síle a s premiérem, který čelí hrozbě evropských sankcí, máme zaděláno na pořádný požár. S výjimkou migrační politiky měl Andrej Babiš dosud pozitivní vztah k EU a naše vystoupení či jen referendum o něm odmítal. Pokud ovšem evropské instituce začnou premiérovi kvůli jeho finančním machinacím skutečně šlapat na paty, může onen pozitivní vztah vzít rychle za své.
Kdyby se Andrej Babiš, ať už z jakýchkoliv pohnutek, rozhodl vyvést naši republiku z Unie, jeho šance rozhodně nejsou mizivé. V zádech má SPD a KSČM se společnou silou atakující ústavní většinu ve sněmovně – mohli by se například pokusit osvěžit návrh obecného referenda, tentokrát bez požadavku ANO na vyjmutí setrvání v EU z možných otázek. Aktuálně by sice s největší pravděpodobností sepnula senátní pojistka, nicméně za dva roky bude třetina Senátu jiná a těžko říct, kdo v něm posílí. Navíc zůstává otázkou, jak zareagují i naši současní zákonodárci, když zesílí tlak veřejnosti na uspořádání referenda.
Volání po referendu o setrvání v EU utichlo – dílem kvůli problémům při Brexitu, dílem díky poklidnému roku stran migrace. Co by se ovšem dělo, kdyby Babiš zavelel na steč, nota bene ve chvíli nástupu další migrační vlny, nechtějme ani hádat. Naše společnost bude po dlouhodobé euroskeptické a protiuprchlické masáži při každé další migrační vlně těžce zkoušena v mnoha otázkách a otázka setrvání v Unii bude jedna z prvních. Podobnou zkoušku lze očekávat se svíráním nůžek získaných dotací a našich příspěvků do evropského rozpočtu. Jakmile dojná kráva přestane dávat, nebo v nás zvítězí pocit, že nás otevřené hranice a evropské požadavky solidarity ohrožují, Czexit se objeví na stole.
Evropská unie sice vzešla z Evropského hospodářského společenství má ale také silný bezpečnostní rozměr a je prostředím nejen ekonomické spolupráce. Snahy redukovat Unii na obchodní společnost ignorují neekonomický přínos projektu a zvyšují pravděpodobnost Czexitových tendencí s každým dalším přivřením nůžek dotace-příspěvky. Ještě silnějším zdrojem protievropských nálad je ono líbivé Ani migranta z Blízkého východu a Afriky. Tento hrdinný postoj přiživuje doma i po Evropě pocity, že do Unie nepatříme – u našich partnerů proto, že nejsme solidární; u nás samotných proto, že nás Zlá Unie zase do něčeho nutí a tentokrát nás rovnou ohrožuje na životě. Mimochodem zacílení na strach o holý život dělá z migrace bezkonkurenční téma pro populisty všech barev, které má sílu zakládat nedemokratické režimy nového střihu – ve jménu zachování našeho (způsobu) života. O tom ale jindy.
Nechci být špatným prorokem, nicméně s tím, jak ve světě ubývá vody, můžeme brzy dospět do bodu, ze kterého bude tři roky stará migrační vlna vypadat jako milá rozcvička. Pokud začnou do Evropy proudit miliony uprchlíků kvůli žízni nebo válkám o vodu, provolání o ekonomických migrantech a chřestění řetězem terorismu nám příliš nepomohou. Daleko spíš si pomůžeme již nyní, když namísto kverulování a pozice hrdého otloukánka ze srdce Evropy začneme s našimi partnery hledat řešení současných i budoucích krizí.
Spontánní migrace představuje globální problém, a proto je potřeba ji řešit na globální úrovni – v rámci vícestátních uskupení a mezinárodních organizací. Když se opevníme ve skanzenech do sebe zahleděných národních států, možná si budeme chvíli mnout ruce, ale útrapy okolního světa nás stejně doženou. Budou o to naléhavější o co silněji dnes pliveme na EU, místo abychom se podíleli na její přípravě pro dnešní i zítřejší výzvy. Budoucnost najdeme ve sjednocené Evropě, která v klíčových momentech zatáhne za jeden provaz. Mimo ni leží leda variace bolestí minulosti.
Text je druhou částí dvojblogu. První část nese název Zlá Unie v dobrých časech.
