Nevím, jestli Donald Trump hraje šachy, ale pokud ano, možná se učil u Bobbyho Fischera. Tento brilantní mozek, který svého času oslňoval celý šachový svět, po sobě nezanechal jen nová zahájení a úchvatné kombinace, ale také určitou pachuť, která nastoupila na sklonku jeho šachové kariéry. Nikdy se totiž nesmířil s představou, že by měl jeho král dostat mat.
Bobby Fischer vlétl do světa šachu jako mladá kometa a okamžitě si získal srdce mnohých fanoušků. Není divu, stal se od dob Paula Morphyho prvním Američanem, který oslňoval napínavými a nečekanými kombinacemi na šachovnici a současně s jejich pomocí dokázal porážet ty nejlepší soupeře. Když k tomu přičteme, že zářil ve sportu, který byl dlouhodobou doménou hráčů Sovětského svazu, dostaneme obraz prvotřídní celebrity. Konečně porážet v dobách studené války Sověty v šachu, to je prakticky bianco šek na nehynoucí slávu.
Bobby, jak mu milióny Američanů familiárně říkaly, vystoupal na šachový trůn v roce 1972, kdy porazil dosavadního mistra světa Borise Spasského. Potom tři roky nehrál turnaje, aby za kontroverzních okolností odmítl obhajovat titul proti nastupující hvězdě Anatoliji Karpovovi. Roku 1975 tak kontumačně ztratil titul mistra světa a už jej nikdy znovu nenabyl. Navzdory tomu, že v následujících letech odmítal zápasit o návrat na trůn, prakticky až do své smrti tvrdil, že zůstává mistrem světa, protože o titul přímo na šachovnici dosud nepřišel. Tuto skutečnost chtěl doložit utkáním po dvaceti lety s bývalým šampionem Spasským. Znovu nad ním vyhrál, ovšem v době, kdy se Spasskij nemohl ani zdaleka rovnat Karpovovi a Kasparovovi, kteří opanovali šachovnice oněch dvou dekád. Spíše než o důkaz neutuchající Fischerovy kvality se jednalo o jakousi úlitbu sobě samému, kterou mohli přijmout nanejvýš nejvěrnější Bobbyho fanoušci.
Jakýmsi Bobby Fischerem dnešních dní je právě končící prezident, který zastával roli šampiona na politické šachovnici. Na rozdíl od svého předchůdce k povinné obhajobě, v tomto případě po čtyřech letech, nastoupil. Skutečnost, že zápas proběhl a bývalý šampion prohrál, nabízí hráči odmítajícímu se smířit se ztrátou vavřínu prakticky jedinou možnost. Označit zápas za neregulérní a tím i neplatný, aby se udržel v křesle jedničky. Přesně podle této logiky dnes Donald Trump postupuje.
Bobby Fischerovi třeba přičíst ke cti dvě věci – zaprvé zpopularizoval svůj sport a posunul ho na jinou úroveň; za druhé se oficiálně vzdal titulu šampiona ihned ve chvíli odmítnutí obhajoby. První zmíněnou můžeme pozorovat i u Donalda Trumpa, i když v jeho případě silně pochybuji o tom, že ona jiná úroveň je úrovní vyšší. Snad se bude exprezident inspirovat i druhým počinem fenomenálního šachisty a vzdá se prezidentského křesla ihned ve chvíli potvrzení jeho porážky. Řeči o tom, že navzdory odchodu z Bílého domu zůstává prezidentem, už snad nějak přežijeme.
