Reklama
 
Blog | David Němeček

S facebookem až za hrob

Cesta tramvají z práce. Vetší množství desítek lidí, menší množství desítek přístrojů. Občasné zmínky o večerním rande, zítřejší písemce, nebo nedělním obědě přehlušuje bezdotykové ticho dotykových displejů. Kdyby na nich byly články, nebo kapitoly byl by tento blog možná o ústupu papírových médií, ale že mi do zorného pole stále častěji skáče bílé „f“ na modrém pozadí, je tento blog o sociální síti, která má potenciál občerstvit veřejnou debatu, souběžně ovšem nabízí jeden z nejúčinnějších jedů.

Jedovatost Facebooku spatřuji v uzamykaní sociálních bublin a digitalizaci řečníků. Datovat nástup fenoménu sociálních bublin do éry elektronických sociálních sítí by bylo jejich přeceněním. Dávno předtím než Mark Zuckerberg začal nosit plenky, pociťovali lidé tendenci žít v sociálních bublinách, tedy vytvářet mikrosociety s lidmi, kteří mají podobné životní příběhy, názory a žebříčky hodnot. Facebook sociální bubliny nestvořil, má ovšem lví podíl na jejich přerodu do podoby mobilních pevností, které jako kulečníkové koule neznají jinou interakci než míjení, nebo tvrdý střet, po kterém se neporušené koulí dál.

Před nástupem éry elektronických sociálních sítí byla alespoň částečná prodyšnost sociálních bublin zajištěna prostě tím, že se lidé v každodenním životě potkávali a dávali se do řeči. Potkávali se v hospodách, na náměstích, v dopravních prostředcích, na komunitních oslavách, v práci, ve škole, na nákupech. Na všech těchto místech a jistě mnoha jiných se potkávali lidé z různých sociálních a někdy i geografických míst. Potkávali se a mluvili spolu. Potkávají se tam i dnes, ale všudypřítomné mobilní telefony hlásí dvě věci – někteří z nich nejsou duchem přítomní a někteří z nich nejsou přítomní již ani fyzicky, protože si doma s telefonem, nebo jinou elektronikou vystačí. Fyzický sociální kontakt a hovory naživo stále častěji nahrazuje elektronický sociální kontakt a promluvy online.

Odehrává-li se pak elektronický sociální kontakt na propíraném Facebooku, což je u nás aktuálně nejčastější, je prodyšnost bublin systematicky zadušována. Nejsem sice informatik, ale nemohl jsem minout informaci, že Facebook používá algoritmy zajišťující, aby se na jeho síti potkávali a k sobě promlouvali lidé, kteří mají stejné, nebo velmi podobné názory a zájmy. Pokud tedy lidé začnou omezovat své sociální styky na tuto síť, ocitají se v celkem dobře uzamčené sociální bublině, ve které se hovory často vyčerpávají poplácáváním po zádech nebo přeměnou promluv v pomluvy.

Čím více přesuneme sociální kontakty do těchto mobilních pevností, tím méně můžeme očekávat jakoukoliv společenskou diskusi. Uvnitř pevnosti se diskuse rozpadá v sebeutvrzování a glorifikaci vybraného světonázoru, které zplodí pocit „my máme pravdu“ znemožňující jakoukoliv diskusi i směrem ven. Střety mezi pevnostmi se pak omezují na arzenál urážek a vzájemného osočování. Tyto střety se odehrávají nejčastěji opět na síti, což vede ke značně zběsilému užívání takového arzenálu.

Digitální řečníci totiž nevidí před sebou lidi, ale displeje. Před displejem často povolí jakékoliv zábrany, lidé jsou útočnější a mnohdy říkají věci, které by z očí do očí nikdy neřekli a za kterými si při neelektronické konfrontaci někdy ani nestojí. Zdravá kontrolka, která brzdí emoce, když proti sobě stanou tváří v tvář lidé s různými názory, u displejů prostě nefunguje. Displeje nejsou svobodné bytosti nadané právy, displejům nemůžeme ublížit. Digitální řečník stále častěji zapomíná, že za displejem někdo sedí a čte, takže si počíná velmi agresivně a lhostejně, čímž zpochybňuje i vlastní status lidské bytosti. Ve světě digitálních řečníků najednou není pro lidské bytosti místo.

Dokud se digitální řečníci ukotvení v mobilních pevnostech střetávají na internetu, jsme diváci a současně hráči elektronického kulečníku, nad kterým leckdo mávne rukou, nebo ho vnímá prostě jako sport. Nebezpečí této náhražky klasických sociálních interakcí však vyplave na povrch při zpětném přenosu do každodenní neelektronické reality. Jak se k sobě budou chovat lidé s různými názory, když jejich setkání a případné konfrontace začne předcházet a následovat pobyt v mobilních pevnostech, které doslova neznají bratra? Bude fungovat ona zdravá kontrolka, když na ulici potkáme oponenta, který je pro nás většinu času displejem? Pokud ano, bude vůbec funkce kontrolky stačit po vší té záplavě elektronických urážek a osočování? Jak chceme pěstovat otevřenou společnost, když vycházíme čím dál více z uzavřených struktur?

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama