Reklama
 
Blog | David Němeček

Zpráva o rasismu „pouze od stolu“

Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI) zveřejnila zprávu o aktuálním stavu rasismu a nesnášenlivosti u nás. Mezi řadou oprávněných výtek, které zpráva formuluje, se našla i výhrada upozorňující na segregaci v oblasti vzdělání. Komisi se nelíbí, že nadále existují četné školy „pouze pro Romy“, pracující s redukovaným vzdělávacím programem a poskytující vzdělání nižší kvality (viz Zdroj). Školy plné dětí různých etnik, sociálního původu a v přijatelné míře i různého intelektového nadání znějí z lidskoprávního hlediska jako rajská hudba. Bohužel, jak už to tak zpravidla bývá, rajská hudba naráží na stěny reálií.

Na začátek si definujme, co vlastně Komise míní oněmi školami „pouze pro Romy“. Vzhledem ke skutečnosti, že zpráva operuje také s pojmem praktická škola, míní zjevně oněmi školami „pouze pro Romy“ základní školy hlavního vzdělávacího proudu, které vzdělávají v drtivé většině romské žáky. Jakákoliv debata o těchto školách, která nemá být pouze ideální představou odtrženou od reality, by měla začínat dvěma základními otázkami: (1) Jak taková škola „pouze pro Romy“ vůbec vzniká?; (2) Pomůže skutečně eliminace těchto škol romské komunitě? Jelikož na jedné takové škole „pouze pro Romy“ pracuji, pokusím se na základě svého nejlepšího profesního vědomí a svědomí tyto otázky subjektivně zodpovědět.

(1) Škola „pouze pro Romy“ vzniká naprosto živelným způsobem. Romská komunita má – ostatně jako snad všechny komunity – tendenci vytvářet pospolitosti. Ve chvíli, kdy taková pospolitost vznikne (běžně ji zveme nepřesně ghetto) a současně se nachází ve státě, kde platí povinná školní docházka, vede tato situace do stavu, kdy spádová škola oblasti, v níž je pospolitost ukotvena, stává se prakticky samovolně převážně romskou. V takových situacích ona menšina dětí pocházejících ze společenské majority buď nastoupí cestu soužití s romskou žákovskou většinou, nebo prostě ze školy odejde. V realitě českých škol nastal druhý zmíněný případ a voilá školy „pouze pro Romy“ byly na světě. Neřešme v tuto chvíli otázku, proč se více neprosadila varianta číslo jedna, která má samozřejmě v komplexní debatě o rasismu a nesnášenlivosti zaručené místo, prostě se tak stalo a školy „pouze pro Romy“ vznikly a existují.

Pokud se někdo domnívá, že zmíněné školy vznikly tak, že romským rodičům ostatní školy zavřely dveře a nezbylo jim nic jiného než přihlásit své děti na některou z těch škol „pouze pro Romy“, mohu mu vřele doporučit, aby vstal od stolu a šel se z tohoto bludu vyléčit do terénu. Přestože k tomuto efektu v jednotlivých případech nejspíše dochází, faktem zůstává, že valná většina rodičů našich žáků dává své děti na naši školu cíleně a dobrovolně a o vzdělání v tzv. běžné škole nejeví žádný zájem.

(2) Když už tu školy „pouze pro Romy“, které nadále budu zvát romskými komunitními školami, protože výraz školy „pouze pro Romy“ je naprosto zavádějící a jazykově nesmyslný, vzhledem ke skutečnosti, že komunitní školy jsou povětšinou školami inkluzívními; když už tu romské komunitní školy jsou, tak co tedy s nimi? Z výhrady ECRI, že skloňované školy nadále existují, lze vycítit, že Komise nevolá po dlouhodobé činnosti, jejímž výsledkem by bylo odstranění společenských příčin vzniku romských komunitních škol, ale po krátkodobé činnosti s výsledkem odstranění již existujících škol. Tak jako tyto školy vznikaly živelně, v krátkém časovém horizontu je nelze nechat zaniknout jinak než uměle. Romská komunitní škola může během krátkého časového horizontu (maximálně v řádu let) zaniknout v základě dvěma způsoby: (I) do školy začnou proudit neromští žáci; (II) romští žáci se rozptýlí do jiných škol.

(I) Těžko lze očekávat, že by majoritní rodiče z roku na rok začali houfně přihlašovat své děti do romských komunitních škol a nutit je k tomu samozřejmě nikdo nemůže. Jedním z důvodů aktuální reality, kdy majoritní rodiče odmítají o tyto školy jen zavadit, je skutečnost, že se v debatách o nich klade enormní důraz na slovo romský, v jehož stínu se pak snadno ztratí zpravidla nadstandardní podpora v oblasti formálního i neformálního vzdělávání, kterou tyto školy nabízejí.   Ostatně i já sám používám v názvu slovo romský, nicméně čistě z důvodů praktických – abych nemusel vypisovat krkolomné výrazy typu komunitní a inkluzívní škola aktuálně s převážně romským žactvem apod. Debata o romských komunitních školách by nikdy neměla končit u tohoto prvního slova a ve stínu jeho předsudků. Případný posun tímto směrem je ovšem během na delší trať a aktuálním faktem zůstává, že v kratším časovém horizontu tato možnost padá.

(II) Druhé nabízené řešení bylo ve zdejší debatě o romské komunitě hojně skloňováno. Setkal jsem se i s nápadem, že by byli romští žáci po troškách rozeseti do většího počtu škol, kam by je případně rozvážel školní autobus (aby rodiče neměli s dopravou náklady a starosti). Buďme k tomuto nápadu vstřícní a pracujme s hypotetickou situací, ve které stát (případně obec) nemá problém vykrýt náklady spojené s dopravou a nabídnout dostatek školních lavic. I za takové situace musí nastat soulad několika podstatných kritérií, aby podobné opatření na startu alespoň zachovalo aktuálně dosaženou kvalitu vzdělání na romských komunitních školách.

Mnozí romští žáci vyžadují podporu asistentů, školních poradenských pracovníků a učitelů erudovaných a zkušených v oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Z poradenských pracovníků se jedná především o speciálního pedagoga, který individualizuje plány vzdělávání podle potřeb jednotlivých žáků. Romští žáci mají navíc často značné problémy s absencí, kterou je potřeba souvisle řešit a pracovat s rodinami, jež nepovažují vzdělání za důležité, což na naší škole zajišťuje sociální pedagog. Vzhledem k jazykové diferenci komunity a majority je potřeba počítat také s logopedickou péčí. Odvažuji se tvrdit, že bez rozšíření běžných škol, do kterých by měli být romští žáci rozmístěni, o tento nadstandardní aparát, není šance, aby běžné školy nabídly dětem z romské komunity lepší vzdělávací podmínky, než které mají nyní na romských komunitních školách. Konečně i kdyby se podařilo tento nadstandardní aparát rozšířit, ani v tu chvíli nemáme vyhráno. Mladí Romové, stejně jako ti starší, mají silnou vazbu na rodinu a komunitu. Ve chvíli, kdy je v podstatě účelově rozesejeme po okolních školách, těžko se vyhnou pocitu, že je z komunity vytrháváme. Jen tento samotný aspekt může mít za následek odmítavý postoj ke škole i u dětí, které ho aktuálně na komunitních školách nevykazují. Samostatnou kapitolu píše nezbytný souhlas rodičů s podobnou operací, ve kterém by její realizace také povážlivě hořela.

Sečteno a podtrženo máme na jedné misce vah status quo, kdy romští žáci navštěvují komunitní školy, kde dostávají nadstandardní servis a rozsáhlý tým asistentů, poradenských pracovníků a erudovaných učitelů se snaží maximálně vytěžit vzdělávací potenciál jednotlivých dětí (s přihlédnutím k jejich speciálním vzdělávacím potřebám, nikoliv podle redukovaného vzdělávacího programu, to by nás inspekce hnala). Na druhé misce vah poté nejistý podnik s markantními personálními a finančními náklady, u nějž je značné riziko, že nedosáhne ani úrovně vzdělání běžné na komunitních školách.

Považuje-li někdo podobné vážení za zbytečné očekávaje, že postačí dopřát romskému dítěti běžnou základní školu a ono se prostě chytne a bez jakékoliv podpory začne dosahovat školních úspěchů, o kterých se mu na romské komunitní škole ani nesnilo, opět mu nemohu než doporučit, aby vyměnil kancelářskou židli za křeslo v jedné ze skloňovaných škol.

 

Pokud usilují Komisaři ECRI o zvýšení kvality vzdělání romské komunity, měli by napříště místo volání po odstranění romských komunitních škol našim politikům doporučit tyto školy podpořit, protože v aktuálním školském systému dokáží nejefektivněji maximalizovat příhodné vzdělávací podmínky pro romské děti. Ano, i na naší škole jsme si vědomi, že vynuceně segregované školy nejsou optimální, a také sníme o v úvodu popsané rajské hudbě. Cesta k jejímu poslechu ovšem vede přes dlouhodobou práci s majoritní společností i komunitou mimo jiné formou osvěty bořící předsudky a mýty na obou stranách a osvěty vysvětlující v romské komunitě význam a potřebnost vzdělání. Romské komunitní školy jsou na této cestě pomocí, nikoliv přítěží.    

 

Text vyjadřuje osobní názor autora, nikoliv oficiální stanovisko instituce, ve které pracuje

 

(Zdroj) http://www.helcom.cz/dokumenty/tiskove-zpravy/CZE-CbC-V-2015-035-CZE-embargo.pdf

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama