Reklama
 
Blog | David Němeček

Proč prezidentská volba tolik bolí?

Hodiny odměřují do druhé přímé prezidentské volby poslední měsíce a otázka Jak to za rok dopadne? se stále více vkrádá do našeho každodenního života. Bohužel má tato otázka místo celé řady podotázek nejčastěji jenom jednu, a sice Obhájí Miloš Zeman křeslo prezidenta, nebo se najde někdo, kdo jej porazí? Právě skutečnost, že se nám nedaří vymanit z tohoto negativně vyměřeného dilematu a uvažovat o volbě pozitivně, je odrazem největší bolesti přímé prezidentské volby, kterou není Zeman sám, ale systém, jímž prezidenta volíme. Viníme-li ze silně polarizované společnosti, která vzešla z minulé volby, Zemana osobně, dopouštíme se zkreslení, které jen polarizaci dále posiluje. Kdyby nebylo Miloše Zemana přišel by nám dříve nebo později ukázat někdo jiný, jak souboj dvou kandidátů o většinu bolí.

Uvedené dilema bývá hojně mediálně přiživováno, což jsem měl médiím nejdříve za zlé, než mi došlo, že jen popisují realitu. Lhal bych si do kapsy, kdybych se snažil sám sebe přesvědčit, že dokáži toto dilema překročit a stopovat pozitivně kandidáty bez ohledu na Zemanovu obhajobu. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme v zajetí tohoto dilematu a žalářníkem není nikdo menší než dvoukolový volební systém s absolutní většinou. Uvedený systém staví proti sobě ve druhém kole právě dva kandidáty usilující o většinu, což automaticky implikuje rozdělení společnosti na dva soupeřící tábory a podporuje negativní zbraně v politickém boji. Pokud nechceme polarizovanou společnost, tlačme na politický systém, aby nepodporoval polarizaci. Dvoukolový většinový systém je naopak nejlepším hnojivem polarizace, které paleta volebních systémů nabízí.

Dnešní Miloš Zeman není žádným autonomním Milošem Zemanem, který vyrostl na zelené louce; dnešní Miloš Zeman vznikl interakcí vlastních názorů a zájmů, aktuální společenské poptávky a systému, ve kterém uspěl. Současný Miloš Zeman bývá často kontrastně srovnáván s Milošem Zemanem 90. let. Při těchto srovnáních, které zpravidla poukazují na duševní úpadek prezidenta, hrají prim nástroje jako alkohol, cukrovka, opilost mocí apod. Nechci a nebudu zde hodnotit, jak to těmto nástrojům při doprovodu Zemanovy proměny ladí, či nikoliv. Bez ohledu na libozvučnost zmíněné nástroje pracují pouze s prvním momentem Miloše Zemana – změnou vlastních názorů a zájmů. S tímto momentem bychom si ovšem vystačili pouze tehdy, pokud bychom řešili proměnu Miloše Zemana jako rekreanta na Vysočině. Zabýváme-li se proměnou Miloše Zemana jako politického fenoménu, musíme mít na pamětí i zbývající momenty – reflexi společenské poptávky a systém, který vynesl Zemana do sedla, případně k obhajobě. Zatímco souvislost mezi Zemanovou proměnou a změnou společenských nálad bývá ve společenské debatě také reflektována, dosud jsem nezaznamenal reflexi skutečnosti, že Miloš Zeman 90. let vzešel z poměrného volebního systému, kdežto současný Miloš Zeman z dvoukolového většinového systému.

Poměrný volební systém tlačí politické kandidáty k jinému modu operandi. V poměrném volebním systému jednotlivé subjekty zpravidla reálně aspirují na podporu menšiny lidí, musejí tedy kalkulovat s koaličním potenciálem a zacházet s nástroji negativní kampaně uměřeněji. Tlak na pozitivní složku kampaně je navíc posílen skutečností, že proti většímu počtu různorodých subjektů je obtížnější se ostře vymezit a kandidáti tak nemohou snadno opomenout pozitivní složku sdělení Vyberte si nás. Tuto brzdu vůči negativní kampani a tendencím k polarizaci dvoukolový většinový systém nemá. Samotný poměrný volební systém je samozřejmě nepoužitelný pro jednomandátové volby, dvoukolový většinový systém ovšem není jediným většinovým systémem. Jeho silnou popularitu a dlouhodobé užívání v tradičních liberálních demokraciích bychom neměli opomenout (viz Dodatek), současně by nás neměly ukolébat. Zvláště pak v situaci, kdy jsme svědky přetrvávající polarizace společnosti, která s nadcházející prezidentskou volbou bude spíše posilovat.

Existuje totiž většinový volební systém, který má podobné obranné mechanismy jako systém poměrného zastoupení a přitom plnohodnotně uplatňuje princip většiny. Systému, který mám na mysli, se nejčastěji říká Alternativní hlasování. Pokusím se přiblížit na jednoduchém příkladu: Do prezidentských voleb se úspěšně zaregistruje sedm kandidátů. Občan obdrží lístek se sedmi jmény, kde jednotlivá jména očísluje od jedničky do sedmičky, přičemž pod jedničkou je nejvíce preferovaný kandidát a pod sedmičkou kandidát s nejmenší preferencí. Při sčítání výsledků se rozdělí lístky podle jedniček jako hlasy jednotlivým kandidátům, pokud některý kandidát získá většinu je zvolen. Pokud ovšem – a to bude mnohem častější – nikdo na základě jedniček většinu nezíská, vyřadí se ze hry kandidát s nejmenším počtem jedniček a jeho lístky se rozdělí zbývajícím podle preference pod číslem dva. Pokud ani po tomto přepočítání nikdo nedisponuje většinou hlasů, pokračuje přepočítávání analogicky až do úplného vítěze, přičemž lístky vyřazeného kandidáta se vždy připočítají na lístku nejvýše postavenému kandidátovi, který je ještě ve hře.

Pokud Vám v tuto chvíli Alternativní hlasování připadá voličsky příliš komplikované, věřím, že je to dáno daleko spíše mou neschopností jej jednoduše vysvětlit, než samotnou složitostí systému. Od voliče totiž systém nevyžaduje nic obtížnějšího, než vyjádřit své preference několika málo čísly. Jsem bytostně přesvědčen, že něco takového je v moci každého svéprávného občana staršího 18 let, a upřímně řečeno si nedokáži představit, jak by popření tohoto přesvědčení mohlo v demokratickém diskurzu vypadat. Ano, je to složitější, než prostě vybrat jeden lístek z kupičky; navíc zaznamenání všech preferencí komplikuje systém sčítání. Na místě je tedy závěrem zodpovědět otázku Stojí ta námaha opravdu za to? 

V mých očích má Alternativní hlasování tři hlavní benefity, které spolu úzce souvisejí: (1) obranné mechanismy proti polarizaci; (2) eliminace nebezpečí propadlého hlasu; (3) plnohodnotné vyjádření občanských preferencí. Alternativní systém tiší negativní kampaň jednoduše tím, že každý volič protikandidáta je potenciálně i mým voličem, takže kandidát příliš ostrým vymezením zpravidla sníží své šance. Navíc větší počet kandidátů ve finální volbě tlačí na pozitivní metody kampaně a znemožňuje jednoduchou polarizaci. Systém dále eliminuje nebezpečí propadlého hlasu; jednoduše, když má jednička vypadne, zůstane můj lístek ve hře jako bych volil svou dvojku a tak dále. Na druhou výhodu pak navazuje třetí. Nejen, že se nemusím bát propadnutí hlasu, můžu také říct své ke všem kandidátům a v důsledku dosáhnout toho, že když moje želízka v ohni pohasnou, bude mít navrch kandidát, kterého strávím snáze. Suma sumárum: Systém Alternativního hlasování je silně konsensuální, podporuje občanskou aktivitu a plodí politické vítěze, nad kterými panuje maximální možná shoda. Navzdory všem neodpáratelným rozdílům věřím, že lze v politickém prostoru fungovat na principu diskuse a shody, nikoliv odmítnutí a konfliktu. Alternativní hlasování takové fungování velmi posiluje. Jak vidíte, mám v odpovědi na uvedenou otázku jasno; podobně jako Irové, kteří již alternativně prezidenta volí. A jak jste na tom teď Vy?

 

Dodatek: Dvoukolový většinový systém je pro volbu hlavy státu užíván velmi často (např. Slovensko, Rakousko, Francie, Spojené státy Americké). V prvních třech uvedených případech se jedná o totožnou volbu jako u našeho prezidenta; USA mají velice specifický dvoukolový volební systém. Ve všech uvedených případech ovšem platí, že finální volba je střetem právě dvou kandidátů. Probrat se jednotlivými případy, řešit jejich specifika, tradice a aktuální rozpoložení, by vydalo na samostatné mnohem rozsáhlejší pojednání. Na tomto místě jen krátce: Podle kritéria dlouhodobého funkčního užívání se zmíním o Spojených státech, které jsou almou mater celospolečenských politických střetů face to face. V posledních měsících jsme svědky nebývalé polarizace americké společnosti v souvislosti s volbou prezidenta. Polarizace je běžným doprovodným jevem tamních prezidentských voleb, ovšem při poslední návštěvě u všech amerických občanů se předvedla v plné kráse – začala již hluboko v primárkách a dodnes nebere konce. Mnozí občané Spojených států navíc otevřeně před volbami mluvili o tom, že nechtějí ani jednoho kandidáta, ale budou volit menší zlo. Domnívám se, že je jednou z velkých politických otázek dneška, zdali se (řečeno s Tocquevillem) tato  řeka, která se na okamžik vylila z břehů, vrátí pokojně zpět do svého koryta, nebo jsme svědky obnažení meze dvoukolového většinového systému i ve velice specifickém prostředí Spojených států. Konečně ani očekávané utišení vášní na tamní politické scéně nepodává žádnou nekonzervativní odpověď na otázku Proč setrvávat u systému, který toliko podporuje negativní volbu a negativní metody kampaně?   

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama