Reklama
 
Blog | David Němeček

Lidé nežijí jen v Evropě

V souvislosti s novou vlnou radikálních požadavků, která nabývá na síle po včerejších teroristických útocích v Bruselu, jsem se rozhodl zveřejnit na blogu valnou část úvodu svého článku Svoboda sobectví zbavená, který vyjde v nejbližším čísle vědeckého časopisu Motus in verbo. Zde http://www.motus.umb.sk/ tedy později k dohledání v plném znění. Datum vzniku ve finálním znění: 16. 3. 2016. 

Snad každý člověk, který kdy spatřil světlo světa, usiloval o to, aby mohl žít dle vlastních představ a dosahovat v životě spokojenosti, štěstí, případně jiných cílů, které si sám zvolil. Díky tomuto úsilí se otázka svobody stala jedním z ústředních témat společenských debat napříč epochami. Také v dnešní středoevropské společenské debatě pravidelně slýcháme ono kouzelné slůvko svoboda, v posledních měsících nejčastěji v souvislosti s migrační krizí.

Přijímáním uprchlíků z muslimských zemí dáváme všanc naši svobodu. Zhruba takto zní mantra hojně skloňovaná nejen v českém politickém prostoru. Nezávisle na nebezpečí přítomnosti islámských radikálů v řadách uprchlíků a na jejich skutečných počtech zaráží na uvedené mantře užití termínu naše svoboda nikoliv ve významu má vlastní svoboda ve společenství svobodných lidí, ale ve významu silně přivlastňovacím – tedy naše svoboda jako výsada, o kterou nás příchozí chtějí připravit.

Má-li být svoboda skutečnou lidskou hodnotou a ne pouze prostředkem prosazování dílčích zájmů, musí mít všeobecnou platnost. Za hranicí prostoru svobody se tak mohou ocitnout pouze lidé, kteří její základní principy neuznávají a kteří by tedy mohli ostatní o jejich svobodu připravit. Tyto lidi ovšem lze identifikovat pouze konkrétně na základě jejich jednání. Vyjmeme-li z prostoru svobody celou skupinu lidí na základě jejich původu, vyznání, kultury, rasy, či jiného sociálního kritéria, pohybujeme se sami na půdě nesvobody.

V přivlastňovacím smyslu je termín naše svoboda oxymóron, skrze který chce jeho autor skrýt vznešeným slovem skutečné sledované cíle. Přijímáním uprchlíků dáváme všanc naši pohodlnost, naši monokulturnost a skrze možnou přítomnost islámských radikálů v řadách uprchlíků i naše bezpečí. Přinejmenším díky poslednímu uvedenému, které má ostatně přímou vazbu na svobodu, toho dáváme všanc hodně, ovšem svoboda je více než přijímáním uprchlíků ohrožována námi samotnými, když ve strachu z islámského radikalismu odmítáme lidi, kteří byli ve svých zemích o svobodu připraveni. Silvestrovské útoky přistěhovalců na ženy slavící v ulicích nový rok jasně ukázaly, že je při přijímání uprchlíků na místě ostražitost, ta by ovšem neměla vyústit v paušální odmítnutí lidí hledajících u nás azyl. Odmítnutí uprchlíků ve jménu vlastního bezpečí a pohodlí je stejným hrobařem svobody jako naivní bezbřehá solidarita.

Ztráta bezpečného prostředí pro život vede k omezení svobody, proto není na místě přijímat uprchlíky slepě. Ztrátou bezpečného prostředí jsou ovšem stiženi i mnozí z těch, kteří v Evropě hledají azyl. Ignorovat jejich životní situaci znamená rezignovat na hodnotu svobody a spokojit se s maximalizací vlastního bezpečí, případně dalších dílčích zájmů. Nikomu neupírám právo zastávat tento postoj, považuji ovšem za pokrytecké, když se dotyčný snaží zaštítit svobodou.

Jedním dechem zde dodávám, že prakticky totéž platí pro humanitu. Došli jsme na rozcestí a máme před sebou příliš zásadní rozhodnutí, než abychom se utápěli ve stezku, co se mohlo, nebo mělo udělat jinak. První nabízená cesta působí strastiplně, protože s sebou nese nemalé nebezpečí teroristických útoků, druhá zní velmi vábně, protože slibuje, že těmto útokům učiní přítrž – ponechme pro tuto chvíli stranou do jaké míry je naivní představa, že odmítání, případně odsouvání uprchlíků, zabrání teroristickým útokům, které lze uskutečnit v relativně malém kolegiu útočníků a s minimem škodících prostředků.

První cesta skýtá do aktuálních podmínek zasazený boj o hodnoty, které v Evropě dlouhodobě budujeme – především zmiňované svoboda a humanita. Takový boj předpokládá, že se neotočíme zády k nikomu, kdo je o podmínky svobody připraven, nebo je s ním nehumánně zacházeno, jakkoliv nám jeho přijetí může způsobit bezpečností komplikace. Druhá cesta ve jménu maximalizace vlastního bezpečí požaduje rezignaci na svobodu a humanitu prostřednictvím odmítnutí zmíněných lidí – humanita je od slova člověk, nikoliv Evropan. Volím se vší odpovědností první cestu, protože druhá nás od teroristických útoků neuchrání, a i kdyby snad zavržením svobody a humanity dopadne na naše životy mnohem tíživěji.  

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama